(...) Před souborem Matka vzala roha, vydaným v závěru loňského roku, zeje, co se týče povídek, v Dutkově tvorbě devítiletá publikační pauza. Jeho autobiografický přístup se přitom za tu dobu nezměnil. Autor se nevypisuje ze svých traumat, může o nich referovat až ve chvílích, kdy je s nimi aspoň částečně vyrovnán. Nebo ještě lépe: psaní je pro něj způsobem, jak se postavit vlastnímu životu. Nehledá útěchu či vysvětlení, on vyzývá osud na zteč. Bije se hrdě, neúnavně – a stejně zase prohrává, vždyť jedinec nemůže proti odlidštěné mašinerii totalitního bezčasí nikdy obstát. Ten souboj je ale velkolepý. Jako by sem zaválo něco ze starověké antiky.

(...) Dutkovi hrdinové jsou plastické bytosti s uvěřitelnými problémy a zážitky a pohybují se v uvěřitelných reáliích, i když jsou to třeba reálie tisíce kilometrů vzdálené. Znalost lidských charakterů, nadhled a jemnocit v humoru činí z krátkých próz dílo, jež může být cenné i pro generaci čtenářů, která Dutkova témata už nepovažuje za tak aktuální.

(...) Dutka netrpí sebezahleděností. Nestaví sám sobě pomník. Nepodléhá svodům k sebedojetí či k sebevysvětlování. Jeho neokázalá, střídmá „stylistika života“ je podřízena kritériu vnitřní pravdivosti. V drobných detailech, v paradoxech běžných konkrétních situací, v citu pro přirozený spád řeči a nehledanost výrazu, v tom všem tkví autorovo přesvědčivé vypravěčské mistrovství.

Ve sbírce životopisně laděných povídek Edgar Dutka vypráví o dozrávání, mladických problémech a životě v pěstounské rodině. Sbírka volně navazuje na autorovu předchozí prózu U útulku 5, nominovanou na cenu Magnesia Litera.

(...) Po nelítostně realistickém obrazu padesátých let v povídkách Staženi z kůže ze tmy vycházíme nabízí nyní Dutka poetický, byť společensky kritický obraz dětské duše snažící se pochopit, co se vlastně stalo. Ve vzpomínkách si kreslí postavy obklopující maminku, které jí pomáhaly situaci přežít a najít nový smysl života, byť na druhém konci světa. Stejně tak nabízí pohled na kaleidoskop poválečných figur, z nichž každá má svou tvář i minulost. Matka vzala roha se svou literární úrovní řadí k předcházejícím Dutkovým prózám, v nichž se inspiroval vlastními osudy. Dokázal je však zpracovat nikoli reportážně či životopisně, ale navýsost uměleckým způsobem.

(...) Autor rekapituluje svůj život, jejž, jak sám říká, „si nevybral“. Vzpomínky, byť někdy střípkovité, dokumentují režim, který ještě v roce 1961 krutě pronásledoval nepohodlné lidi; přiblížení doby nedávno minulé z ryze osobního úhlu je zvlášť cennou stránkou Dutkových próz.

(...) Příběhy ze života mám rád a tuhle knížku jsem přečetl na a jeden zátah. Zejména hned první povídka, podle níž se celá kniha jmenuje, mi znovu připomněla, v jakých sračkách tahle ách země byla čtyřicet let a jak se k sobě Češi dokázali hnusně chovat. Ty zničené životy, které mají komoušové na svědomí, by je měly pronásledovat až do pekel.

(...) Úvodní, nejdelší a titulní text paperbacku tedy dokládá, že Dutka se přece jen pokusil o zpracování příběhu, v němž matka a její spoluvězeňkyně měly kopu štěstí, když za pomoci bratra dr. Benešové překonaly vězeňské zdi a posléze i státní hranice. Zatímco texty v debutu U útulku 5 byly jazykově expresivní – spisovatel tehdy vložil do úst vypravěče směsici obecné češtiny, jihomoravského dialektu a tzv. krobótštiny (mluva někdejšího rakouskomoravského pohraničí, mísící němčinu, jidiš, maďarské výrazy a místní nářečí) –, nyní v celé knize, nejen v titulní próze Matka vzala roha, Dutka píše jazykem uměřenějším, směsí spisovné a hovorové češtiny, jíž podává zprávu, jak to celé tenkrát proběhlo. Přestal tedy autorsky pochybovat, trápit se, že matčin příběh vyzní jako křečovitá vymyšlenost, a docela prostě, s nejnutnější mírou fabulace, předkládá, co se v březnu 1950 stalo. Vyšlo mu to.

(...) Ve své povídkové sbírce Matka vzala roha popisuje Edgar Dutka jak zážitky své maminky, tak svoje. Zpracovává je citlivě do stylisticky bravurních příběhů, které navzdory své syrovosti a dramatičnosti nepostrádají humor. Líčí brutalitu komunistického režimu bez příkras, a přesto se najde i místo pro poezii mládí a dar nadhledu nade všemi událostmi z hlediska zkušeného muže. Jeho povídky však nezůstávají jen čtivými literárními útvary, ale stávají se mementem doby a na každé stránce knihy přimějí samy příběhy čtenáře k varovnému zamyšlení.

(...) Autorova matka byla komunistickým režimem odsouzena už na podzim roku 1948 kvůli svému podílu na převádění lidí přes státní hranici. Ze špatně střeženého žaláře se jí za pomoci důvtipného plánu podařilo uprchnout a po několika dnech skrývání v rodném kraji se jí podařilo přejít hranici do Rakouska. Ani zde ale neměla vyhráno, protože země byla stále rozdělena na okupační zóny a estébáci české emigranty s pomocí Rusů unášeli zpět. Když se později pokusila získat děti přes intervenci Červeného kříže, bylo jí sděleno, že v návratu do země a kontaktu s dětmi jí nic nebrání. Z toho příběhu doslova mrazí, ale Dutka ho podává bez jakékoli sentimentality a sebelítosti. V dalších kratších textech pak pojednává pozdější etapy svého dětství a dospívání - za matkou se mohl poprvé vydat v roce 1968. Jeho působivá výpověď je jednak skvělá próza, jednak nejpádnější odpověď těm, kteří dnes zpochybňují zločinnost komunistického režimu a na čtyřiceti letech historie poválečného Československa hledají nějaká pozitiva. Povídková sbírka Edgara Dutky je osobní zpověď, kterou je třeba číst.

Nový soubor povídek Matka vzala roha od Edgara Dutky je autobiografickým ohlédnutím za zásadními okamžiky jeho života, jako bylo matčino zatčení komunisty, její emigrace, synovo dětství u pěstounů a společné setkání po dvaceti letech. (...) První a nejdelší povídka nové knihy Matka vzala roha líčí matčin dramatický útěk z vězení a následnou emigraci přes Dyji do Rakouska a poté do Austrálie. Vyjma mistrného vykreslení charakteru hlavní postavy a scenáristického smyslu pro spád děje Dutka velmi citlivě, a přitom bez sentimentu, zachytil vnitřní schizofrenii syna, který jako dítě chce mít svoji mámu u sebe, ale zároveň jako dospělý muž s odstupem času chápe její vzdorovitý boj proti režimu a touhu po svobodě.