Ačkoli Olšovský „jen“ rozšířil a přepracoval dvanáct let starou sbírku, je to kniha v kontextu naší současné poezie stále výjimečná, a to zejména díky práci s básnickou řečí. Spisovatel skrze ni rozmělňuje své autorské já ve prospěch promluvy samotného jazyka. Primárně dorozumívací médium v této filozofické strategii ovšem také podléhá destrukci – jako bychom s každým záznamem byli vystaveni prázdnotě, kterou s sebou jakékoli zaznamenávání nese.