(...) Sebaldovo psaní jako by v něčem upomínalo na linii žánru ustanovenou Montaignem. Přestože v esejích přináší množství dílčích postřehů k daným autorům či dílům, je nepřehlédnutelné, že Sebald takříkajíc píše i sám sebe (z hlediska stylu je pak příznačné i montaignovsky meandrovité myšlení/psaní).

Německý autor W. G. Sebald patří k literátům, kteří nekřičí, přesto má jejich tichý hlas značný dosah. Dosud vyšly v češtině čtyři jeho prozaické knihy. Nyní byl publikován soubor esejů s názvem Byt ve venkovském domě, věnovaný literárním předchůdcům, kteří měli problémy s psaním a kteří rovněž nekřičeli, protože to zkrátka neměli zapotřebí. (...) V esejích Bytu ve venkovském domě dále čteme o Johannu Peteru Hebelovi, Gottfriedu Kellerovi, Jeanu-Jacquesovi Rousseauovi, Eduardu Mörikem a též o malíři Janu Peteru Trippovi. Znovu zde sledujeme autorovo osobní zaujetí a přístup a vždy i osobité vypíchnutí podstatného detailu. Prim zde nicméně hraje text o Robertu Walserovi, neboť byl W. G. Sebaldovi podle všeho nejbližší. A z dnešního hlediska je z probíraných umělců taky tím nejmodernějším.