(...) Weinstein přitom nenabízí jen koncepty: pracuje s psychologicky prokreslenými postavami, jejichž prostřednictvím testuje naše hranice a odhaluje nečekaná zákoutí naší duše. Ukazuje, jak nenápadně se proměňuje dnešní humanita, a načrtává dobu, kdy lidé cítí upřímný smutek kvůli rozbitému humanoidovi. Takřka vždy však texty končí momentem prozření, kdy je hrdinům dopřáno procítit nedokonalou krásu reálného světa – jako když otec dostihne syna prchajícího ze sterilního domova a oba zažijí i ve zdevastované krajině chvíli, kdy splynou s přírodou. To vše bez filipik a moralizování, ale s jemným humorem, který umocňuje poselství, sestavené často z lakonicky úderných vět typu „lidé chtěli, chtějí a budou chtít spotřební elektroniku“.

(...) Společným jmenovatelem – žánrově pestrých – Weinsteinových povídek je snaha ukázat, jak i za převratnými technologickými změnami zůstávají základní lidské radosti a starosti stejné. (...)Každá povídka nabízí představu budoucnosti. Autorovy fantazijní fikce nabízejí svět, který poznáváme, protože je našemu podobný – je jeho domyšlením. Je snadné si představit, že tak by to s lidmi mohlo dopadnout.

(...) Dystopie, nebo blízká budoucnost? Americký spisovatel Alexander Weinstein se zamyslel nad tím, kam až může překotný technologický vývoj posledních dekád zajít. S žádnou revoluční vizí nepřichází, pouze znovu opakuje, že tím největším nebezpečím nejsou technologie samy, ale spíše náš přístup k nim.

Alexander Weinstein ve svých sci-fi povídkách zkoumá mezní situace v soužití lidí a nových technologií. Obecná poučka říká, že dobrá kniha žánru science fiction se vyjadřuje k současnosti, byť by byla situována do sebefantastičtější budoucnosti. Povídková sbírka amerického autora Alexandra Weinsteina (* 1979) je právě takovým typem prózy. Univerzum, v němž se příběhy sbírky Děti Nového světa odehrávají, je od naší doby vzdáleno jen několik málo let a futuristické technologie, které v něm vesměs hrají stěžejní úlohu, si čtenář dokáže dobře představit. Ač nejsou tyto technologie a komunikační nástroje, pro něž se vžilo označení nová média, dominantní ve všech textech stejnou měrou (takřka bez nich se obejdou třeba texty Doba ledová či Domov), je jejich role přesto neopominutelná.