Krajina chladicích věží, krajina mokřadů a zjevení, krajina nočního města; to je prostor neklidně se rozevírající před čtenářem poslední sbírky Jana Škroba – Reál. V jeho napjatém tichu, za němých sněhových bouří zatím propuká revoluce: „Kdo nemiluje, zůstává ve smrti.“ Šumí stará zaklínadla, modlitby, polibky, šepoty. Čí jsou to hlasy? Odkud a kam směřují kouřové signály? Odkud a k čemu povstáváš – ty?

Ve sbírce Jana Škroba Reál se snoubí angažované básnické polohy se spirituálními. Básníkovo vědomí se bojovně a s velkou duchovní vervou snaží vklínit do soukolí negativně viděného světa: „jsme silnější než všechen establishment / drsnější / než jeho mříže a zámky“. Je v tom však Škrobova sbírka přesvědčivá, či uvízla v přehnaném a plytkém volání po revoluci?