(...) Způsobem, jenž připomíná naléhavé sdělení, prostupujeme příběhy žen, které se kvůli vagině celý život nenáviděly, žen, které na své tělo nikdy ani nepohlédly, žen, které nepoznaly orgasmus, a žen, které byly znásilňovány, sexuálně týrány či mučeny obřízkou, abychom nakonec složili poctu ženě, jež právě prochází psychofyzickou zátěží porodu. I konzervativně založené povahy musí z charakteru Monologů poznat, že tu běží o zoufalé výkřiky proti bezpráví páchanému na ženách, jakož i o pokus přispět k zastavení takového bezohledného ponižování.