(…) Oponě neprospívá ani stereotypní zdůrazňování rozdílů mezi ženským a mužským viděním světa: „Okamžitě odešel do sprchy, aby ze sebe smyl fantomový pach smrti a krematoria. Zvolil masážní program tři, který mu jemně masíroval koule, a říkal si, že kdyby scéna ve sprše byla v nějakém stupidním vztahovém filmu a on byl jako hlavní postava žena, záběr by vypadal tak, že by se schoulila do sprchového koutu, objala kolena a plakala do stékající vody. Do toho by pustili ukňourané Radiohead…“ (s. 39) Hüblovy ženské postavy jsou povrchní, naivní a každá z nich žije ve svém malém vesmíru. Například Josefova manželka Markéta má hlavu plnou dovolených, manikúr, pedikúr a kadeřnic a její muž to náležitě komentuje: „Hodila na zem tašku s nějakými úlovky dle pravidla, že ženy nikdy nechodí po městě, aniž by si něco nekoupily“ (s. 100) „Potichu otevřel dveře do pokoje a snažil se nevzbudit Markétu, ovšem na tohle mají ženy svůj radar.“ (s. 124) Popisy, které mají vystihovat ženské rozpoložení v určitých situacích, vyznívají pateticky, ne-li dokonce směšně: „Znovu se jí omluvil a políbil ji. Odněkud ze tmy vytáhl zavřený květ leknínu, Luisa se přestala zlobit a pak se na břehu pod vrbičkou konečně pomilovali.“ (s. 144) Či: „Markéta se podívala na Marunu, zpátky na krávu, usmála se na ni a všechny tři pocítily, že se mezi nimi na krátkou dobu objevilo nějaké neviditelné vlákno, struna, která zahrála na příjemný tón.“ (s. 82) A muži? To jsou drsňáci, co chodí do hospod, perou se a předhání se v tom, kdo vymyslí ožehavější sexuální narážku. (…)

(...) V letos vydané próze se však ukazuje, že mít dobrý nápad je sice výhodné v reklamě a vystačí to i na kratší příběh, ale vystavět výhradně na něm celý román se nedá. Jistě, proč by nemohla existovat společnost, která by zájemce přesunula v prostoru i v čase do napodobeniny tuhého stalinismu? Samozřejmě není vyloučeno ani to, že kdekomu by se právě v tomto společenském uspořádání zalíbilo a mohl by si v něm ukájet své mocenské či tyranské choutky… Právě v takovém paralelním vesmíru se ocitne Hüblův hrdina, spolumajitel IT firmy Josef se svou ženou Markétou a dcerou Luisou, kterou konfrontace s nefalšovaným budováním světlých zítřků přiměje k revidování její inklinace k levici. Rodinný pobyt ve stalinistickém světě se ovšem zkomplikuje, příběh se zašmodrchá a pak už jen přihlížíme dějovým zvratům, špionážním eskapádám a podnikovým čachrům, až dojde na sladký happy end. (...)

(...) Hübl píše některé pasáže až záměrně nekorektně – aby část čtenářstva nadzdvihl a druhou si k sobě naopak přimkl. Jako by neustále s jemným pomrkáváním mezi řádky říkal: „To koukáš, co? Napsal jsem místo Rom cikán.“ Kromě Romů je stereotypně vyobrazena i Josefova žena Markéta. Té Josef svým tučným sponzoringem zařídil vysoké postavení ve filharmonii a plní jí všechna přání – od materiálního zabezpečení po udržování společenského statusu. Ona mu na oplátku platí svým půvabným tělem a domnělou věrností. Na rozdíl od svého muže nemá žádné „hluboké“ úvahy o komunismu a plánovanou dovolenou chtěla strávit v exotickém letovisku. (...) Hlavní předností Opony tak zůstává především to, že se jedná o spolehlivě napsaný napínavý příběh. Hübl umí jednotlivým scénám vetknout jasný rámec a pointu. Vypravěč dokáže být sice lakonicky vtipný, ale častokrát i za cenu nepřesvědčivé nucenosti. Hübl dokáže budovat dlouhé narativní oblouky, ale i četné plot twisty. Jejich nadbytek však ke konci příběhu vede k nežádanému znepřehlednění děje. Vyprázdněně působí i postava nepřítele, který se objeví až v závěru, a spisovateli se nedaří dostatečně vylíčit jeho charakter.

Ondřej Hübl nás ve svém románovém debutu bere na propracovaný zájezd do nejtužšího komunismu, ale z nostalgické a lehce mrazivé dovolené se záhy stává boj o svobodu a přežití. I když mají dobro a zlo v napínavém příběhu zdánlivě jasně rozdělená místa, postupně se stírají hranice mezi světem před oponou a za ní a vkrádá se otázka: není skutečnost vlastně jedna velká hra?

(...) Hübl spletl dokonalou síť. A postavy do ní pochytal na nejrůznější návnadu: jeden honí prachy, druhý se neomaleně sápe po moci, třetí by rád odlovil ženu toho prvního, čtvrtý se rochní v bludu, že pokud existuje bůh, tak je to samozřejmě on sám. A tak dál. Prostě všechny ty neurózy současné společnosti pod střechou jednoho vyprávění. Navenek dost odpudivá sebranka. Ale autor je nejen zábavný kritik, je taky optimista: v cíli totiž kromě lásky čekají ještě naděje a svoboda. Hüblova Opona je prostě velká kniha o velkých věcech. Skvěle napsaná. O tomhle románu se bude mluvit, tahle próza jistě posbírá pár hodnotných cen a vyrazí brzy v překladech do světa. Šťastnou cestu!

(...) Takže v duchu neomarxismu: Opona je v první řadě špatně napsaná literární groteska, ve které muži padají s letadly a ženy nemyslí na nic jiného než na manikúru. Antikomunistické poslání se autorovi postupem času úplně rozpadne pod rukama a z Opony se stane chaotický thriller, ve kterém životy zachraňuje obchodování s akciemi a chov poštovních holubů. A konec? Připomíná Nesnesitelnou lehkost bytí, kdyby ji psal třináctiletý kluk. (...)