Nový román Miloše Urbana, „spoluautora románové mystifikace“ Poslední tečka za rukopisy, se k dlouhé tradici temných příběhů sklonků století přihlašuje už svým podtitulem: Sedmikostelí, gotický román z Prahy.

(...) Sedmikostelí nese podtitul „gotický román z Prahy“, ovšem spíše by se hodilo označení „novogotický román“. Jde o odraz téže touhy, která tu už jednou byla a dala vzniknout právě gotickému románu nebo novogotické architektuře. Kniha ovšem jednoduché žánrové vymezení přesahuje, protože je zároveň i provokací. (...) Za vrstvou mystifikace a ironie se zřejmě skrývá výraz životního pocitu, který je dnes mnoha lidem vlastní, totiž odpor k nezamýšleným důsledkům příliš komplikovaného moderního světa, který více problémů vytváří, než řeší.

(...) Urbanovo Sedmikostelí dává současné české próze nový a nečekaný rozměr.

(...) Konec minulého století (stále jím je ještě století devatenácté) přinesl v tomto směru řadu jedinečných děl básnických i prozaických. Česká dekadence byla obdobím literárního rozkvětu, který se pak opakoval už jen nanejvýš dvakrát, naposledy před čtyřiceti lety. Ale i na prořídlém, vším rámusem kolem oslabeném a lidem opuštěném těle současné české literatury najdeme několik děl, jež onen dnešní pocit fin de siécle zajímavým a originálním způsobem vyjadřují, ba spoluvytvářejí. Například pozoruhodný "gotický román z Prahy", jenž jeho autor Miloš Urban nazval Sedmikostelí.

(...) Pod plamenným staromilským patosem cítíme skrytý hrot ironické mystifikace pohrávající si s návratem do idealizovaného středověku pojatým jako jediná možná záchrana před apokalypsou. Je to samozřejmě hra bystrého intelektu založená na využití postupů antikvovaného žánru, nicméně se pod ní může skrývat i pocit vyvstávající v koutku postmoderní duše pocit slastné hrůzy z tance nad propastí. Sám literární model Urbanovy prózy, gotický román, se totiž zrodil v době, která byla naplněna podobně jako dnešek nejasným tušením příslibů i hrozeb budoucnosti. V tomto smyslu nabízí Urbanův návrat ke gotickému románu více než pouhé žánrové zpestření soudobé prozaické produkce; můžeme v něm tušit i určitý příznak dobového ovzduší konce milénia.

(...) Zatímco předchozí Urbanův román Poslední tečka za rukopisy sledoval jistou tradici sporů o nejstarší české literární památky, zkoumal jejich záhady a přinesl jejich brilantní rozluštění, Sedmikostelí se zabývá hlavně architekturou. Tradice a minulost se zde odráží ve vzhledu města, přičemž románový prostor je v zásadě vertikální - omezený na oblast pražského Karlova. Centrum tohoto území je přitom vlastně nepřítomné, což jistě zaujme současnou literární teorii.