„To, co se tady děje přesahuje meze slušného chování.“ A srovnává s Francií, kde žije, a která je podle jejích slov puritánskou zemí. „Tam se o soukromí známých lidí nepíše. Rozdíl je i v rychlosti justice v těchto případech. A finanční sankce jsou mnohonásobné.“

Zatímco svoji prvotinu Moje pařížská revoluce považuje za sebestřednou, ve druhé knize prý nenajdete ani špetku z jejího života. „Ale jako filmařka znám život herců a mluvila jsem s nimi třeba o tom, jak takový soud probíhá a proč se k tomu rozhodli.“ 

Myslí si, že soudit se herci mají. „Myslím, že člověk má reagovat. I v životě. Konflikt, soud, nenechat si nic líbit,“ říká s přesvědčením. Psaní bere jako odpočinek od stresu filmového natáčení. „Neděláte nočky a nerozčilují vás herci.“ 

Sezení doma nad psaním je příjemnou změnou, ale vnořit se do příběhu pro ni není snadné. „Moje dvě děti mi to nedovolí. Těším se vždycky, až odejdou do školy. Potřebuju ticho,“ směje se. „Kromě toho, když mě vidí u počítače, tak si myslí, že si hraju hry.“

záznam celého rozhovoru autorky s Vladimírem Krocem http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3935670