Karvinsko a Těšínsko jsou regiony v české literatuře dlouho opomíjené. Troše literární pozornosti se možná těšila Ostrava, ale přesto v obecném povědomí zůstává celý Ostravsko-karvinský region periferií, jejíž zdeformovaný obraz utvářelo zejména ideologické pojetí ze čtyř dekád předcházejících listopadu 1989.

Karin Lednická se ve své trilogii pokouší tento pokřivený obraz napravit – a především doplnit. Představuje zastrčený region jako dějiště významných historických událostí, které z mnoha důvodů nevstoupily do obecného povědomí, a přesto – nebo možná právě proto – jejich důsledky přežívají dodnes.

Stejně jako v prvním díle jsou nositeli velkých dějin obyvatelé města Karvinná (jak zní jeho prvorepublikový název) a blízkého okolí. Na rozdíl od melancholie odcházejícího 19. století, jež provázela úvod trilogie, nyní autorka rozbíhá děj v mírně zrychleném tempu, které lépe odráží popisované období. Období první republiky, ač stále poznamenané československo-polskou válkou, přináší obyvatelům Karvinska dříve nebývalé možnosti. Rozkvět a odvážné plány utne hospodářská krize v první polovině 30. let, následovaná opětovným vzepětím nacionalistických nálad.

Ty v říjnu 1938 vyústí v události, po nichž se dějiny v Těšínském Slezsku znovu začínají odvíjet zcela jinak než ve zbytku Československa či posléze v Protektorátu. Nezvyklá a pro českého čtenáře úplně nová perspektiva při líčení pomnichovské doby a druhé světové války nabízí velmi zajímavý vhled do událostí, o nichž učebnice dějepisu už dlouhá desetiletí mlčí. Zároveň s tím nabízí celou řadu analogií k dnešnímu dění a vyvolává otázky: kde je hranice mezi zbabělostí a obyčejnou touhou přežít? Kde končí nezadatelné právo na ochranu svěřeného rodového majetku a kde začíná kolaborace? Kde je hranice mezi osvoboditelem a dobyvatelem?

Lednická na šesti stech stranách rozvíjí mnoho dějových vrstev, v nichž se dotýká široké škály témat, změn společenských, politických, kulturních, teologických. Díky jejímu sugestivním podání, cizelérsky propracovaným postavám, dobře napsaným dialogům i introspektivám a věrohodně vylíčenému prostředí se čtenář znovu stává součástí děje, který ubíhá v neutuchajícím tempu až ke skvěle vygradovanému závěru. Autorka se opírá o pečlivé rešerše, konzultace s historiky a vyprávění pamětníků.

Zajímavou tečku za příběhem představuje šestnáctistránková obrazová příloha, která výmluvně dokumentuje děj.