Výchozí bod i úběžník
„Koukale, padáme i na tvou hlavu“ – legendární nápis, který na střechu svého domku v pražské kolonii Buďánka namaloval Ludvík Hradilek. Nápis byl velkými písmeny, bílá na černé, takže věta rychle oběhla slušné mediální kolečko. Jan Koukal byl v letech 1993 až 1998 primátorem hlavního města Prahy. Ty roky byly klíčové. Tehdy se lámal subkulturní chleba. Tehdy se zdejší hegemonie začínala starat o svůj procesuální pilíř a začala pozvolna vtahovat všechny kulturně-společenské nepravidelnosti pod jednu střechu. Svou vlastní, systémovou střechu. Vůbec celé „devadesátky“ byly klíčové, jedinečné, neopakovatelné. Zatímco v první a druhé dekádě nového milénia se jen dál rozvíraly nůžky mezi digitálem a analogem, prohlubovala se propast mezi chudými a bohatými, a všecko to rámoval čím dál zjevnější mocenský tlak na zformátování mentální kapacity jedince směrem k praktické účelnosti, užitnosti a profitu, prostě k dobře ovladatelnému zjednorozměrnění – „devadesátky“ byly jako drama o třech dějstvích.

Básník Ivo Vodseďálek sebral svoje dílo do pěti svazků, nazvaných Zuření, Snění, Bloudění, Probouzení a Nalézání. V „devadesátkách“ to bylo, pokud jde o vztah alternativy a mainstreamu, centra a okraje, kultury a subkultury úplně stejně. Nejdřív sny a živelný, kreativní vztek. Pak ideové i praktické bloudění. A nakonec bolestné probouzení, které skončilo nalezením nové pozice: totální ztráty, promarněné šance. Místo doširoka otevřených dveří dobře kovaná mříž.

První roky po „listopadovém uragánu“ bylo v Česk(oslovensk)u možné všecko. Stát se teprve stavěl na nohy, policie byla s renomé, které nabrala za normalizace, respektive po osmačtyřicátém, jasně v defenzivě. Vzdušné zámky se daly stavět kdekoli. Na jakémkoli podloží, z jakéhokoli materiálu. Třeba výrazně politického, jako anarchistický skvot Sochorka. Třeba totálně apolitického, jako mysteriózní až surreální barák Zlatá loď. A třeba taky někde mezi, jako různorodé aktivity na statku Cibulka. Jedna možnost připlouvala za druhou. Společnost chytla silný elán, novou dynamiku a její reprezentanti napříč generacemi se po letech hladovění rozhlíželi lačně kolem. Jeden odtančil do krásných nových světů drogových vizí, jiný si vzal jako celoživotní krédo brát v potaz i něco víc než sebe sama a nečíst realitu prizmatem autorit: ať rodičovské, ať školské.

„Devadesátky“ byly roky nevídané svobody. Než si stát začal dělat na svém dvorku pořádek. Záminky byly různé: někdy vyloženě komické, jako hrubá dezorientace policajtů ve věci „skinhýt“ (na kterou doplatil třeba klub Propast); jindy tragické, jako soustavné malování mediálního obrazu všech alternativců jako kriminálníků a feťáků, kteří znamenají pro kategorii „slušných lidí“ jediné: ohrožení jejich bezpečně odváděného pracovního výkonu pro systém. Jedno strašidlo jenom vystřídalo jiné, roky před devětaosmdesátým a po devětaosmdesátém se lišily jistě v čitateli, ale jmenovatel měly nakonec společný: tlak na jedince, aby se podvolil, normalizoval a zjednorozměrnil.

Stát nakonec alternativu „devadesátek“ zválcoval. A druhá strana mu pomohla: zvenčí i zevnitř. Dva roky po brutálním útoku na Propast prošla Prahou Global Street Party. Vysypaly se sice nějaké výlohy, ale pořád se spíš radostně tančilo. Za další dva roky přibyly protesty proti Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance. To už nebyla demonstrace, ale otevřená válka v ulicích, kde měl primární vztek jasně navrch nad nějakou ideovou základnou. Trapnější verze adrenalinového sportu: vzít fízla klackem po hlavě, a klidně v adidaskách a s flaškou kokakoly v baťohu. Stát chytil šanci za pačesy a začal sebejistě konat. V následujících letech zlikvidoval úředně všechna potenciální centra odporu: listopad 2000 Ladronka, červenec 2003 Medáci, duben 2004 Papírna. Jako postskriptum pak červen 2009 Milada. Podobně mimo Prahu. Subkultury se už na nějakou kolektivní vzpouru nezmohly. Kolektivy se totiž rozsypaly na samostatné jednotky, které čím dál radši zažívaly své vzlety a pády v anonymitě před obrazovkou kompjůtru. A nejen kolektivy subkulturní, tahle sociopatie rozežrala zdejší společnost komplet. Přibyly únava, setrvačnost, pasivita. Možná i strach a jistá míra existenciální úzkosti. Některé skvoty a centra se pak v pozdní fázi trochu požíraly samy: spoléhaly příliš na toho, kdo to všecko táhnul, a když tahoun zmizel, subkulturní oáza se vypařila (to je případ třeba dejvického Black Handu). Jiné nabraly nežádanou popularitu, která je z okraje táhla čím dál silněji do středu (jako střešovičtí Medáci). Ale na druhou stranu, ať jde o vývoj tím anebo oním směrem: nic nového pod sluncem. Stagnace v zenitu je v dějinách vyhrazena jiným (pokud vůbec někomu).

„Devadesátkové“ subkultury hrály všemi barvami. Nás ale nejvíc zajímají ty, co vyrostly z myšlenky do-it-yourself. Z nutkání vykazovat nějakou tvůrčí aktivitu po svém, bez ohledu na preferované techniky, formáty a obsahy hlavního proudu. Z potřeby „mít svůj svobodný prostor, dělat si svou nezávislou kulturu pro své kámoše“, jak říká ex-Ladronkář Petr Syrový. Někdy v ideovém napojení na underground a disent před devětaosmdesátým, častěji pod inspirativním myšlenkovým vlivem britského, a hlavně amerického punku osmdesátých let. Akce pro komunitu, spiklence, prostě „spřízněné volbou“. Nejčastěji v rovině kulturně-společenské, někdy i politické.

Proto jsme sebrali do knihy místa, kde bylo vidět vždycky dál než k příštímu půllitru a další sichrhajcce. Místa, která měla jasný výchozí bod i úběžník. Proto radši Black Hand a Ladronka než Futurum, Bunkr, Újezd nebo Petynka. A pojítkem je sice Praha, komplementární, autonomní život, který tady v první porevoluční dekádě hýbal podložím, ale ještě víc pak jistá nostalgie. Smutek po angažmá s osobním ručením, po kreativitě, co nepostrádala existenciální i esenciální odpovědnost: k sobě, k druhému, ke světu. Víc toho bylo, míň toho zbylo. Dnešek je ve srovnání s „devadesátkami“ jako zastávka v poušti. Čekání na dalšího subkulturního Godota. Než se nějakého dočkáme, je dobré poznat předchozí milníky. Třeba na barové židli ve strahovském klubu 007, který jede výjimečně dál – za jakéhokoli počasí, dějiny nedějiny.

Radim Kopáč