Můžete prosím říct něco bližšího k výběru příběhu. Na knize se píše, že jde v základu o skutečný příběh. Jak jste se k němu dostala? Čím vás zaujal? Jaké kulisy poskytuje vročení cca 1850 - 1870?

Jedná se o příběh Augustina Zimmermanna, který se v 60. letech 19. století v Praze dopustil několikanásobné vraždy, nad jejímž motivem se jen spekulovalo. Narazila jsem na něj náhodou. Přemýšlela jsem právě nad tím, co vraždě mohlo předcházet, jak moc na tom člověk musí být zle, aby v podstatě zorganizoval hromadnou popravu. Postupně jsem tím byla tak zaujatá, že jsem chtěla stvořit obraz sobeckého slabého člověka, jehož neklid ho zahubí. Zaujalo mě, že se rodina díky finančním problémům musela často stěhovat, až nakonec skončili v nuzném Josefově. Ve stěhování jsem cítila neklid, něco temného a nešťastného. Samo stěhování a vykořeněnost, nemožnost se někde usadit jsou témata, která mě dlouhodobě zajímají. A protože každý člověk je vsazen do určité doby, jež ho ovlivňuje, hledala jsem právě v oné době možnou interpretaci, jak by mohl nešťastný člověk jednat a cítit se. Bylo to období průmyslové revoluce, velkých změn, pokusila jsem se nahlédnout to očima člověka, který je už od svého počátku stižen neklidem, a velké změny tento vnitřní nepokoj a zmatenost umocňují. Nechtěla jsem psát primárně historický román, o to mi nešlo, spíš nějaké přenosné podobenství o člověku jako takovém.  

Věnovala jste se nějak víc rešerším o reáliích doby?

Co se týče reálii, hodně jsem načítala. Věděla jsem, že dobu nechci popisovat explicitně, ale ztvárnit ji pomocí obrazů, celkově jsem měla o textu poměrně přesnou představu, nicméně i proto je třeba jakási historická věrohodnost, už proto, že jsem chtěla zobrazit a vypíchnout problémy, které jsou nadčasové a aktuální. Nicméně stále je to jen interpretace, určitý pohled na tu dobu, píšu sice o minulosti, ale není to historický román. Ten text je určitou koláží.  Šlo mi především o to, nějak věrohodně zachytit atmosféru, v níž se člověk nachází, protože ta ho utváří a naopak a je často jeho východiskem pro jeho jednání a myšlení.  Protože nejsem historička, bylo to poměrně náročné, ale o to dobrodružnější a riskantnější.

Hlavního hrdinu lze onálepkovat jako psychicky labilního nihilistu, který doufá, že mu nová epocha pomůže odlepit se ode dna a že se z nikoho stane někým. Jenže neví, co se životem, pije jako duha a z reality se mu čím dál víc stává zlá chiméra. Člověk si nemohl při čtení nevzpomenout na začátky 90. let minulého století. Nový svět, nové možnosti, nová zklamání.....Jenže vám tehdy bylo dejme tomu deset, takže je to podobnost nechtěná?

Přímo devadesátky jsem nezažila, ale přestože mi bylo deset, leccos jsem doma zaslechla a zaregistrovala. Souvislosti mi došly později. Viděla jsem ale, že příbuzní jezdí pracovat třeba do Německa a mají nová auta, ale byla jsem také svědkem toho, že řada lidí kolem mě ztrácí práci a jejich dosavadní zaměstnání jsou shledána jako nepotřebná. Samozřejmě si také pamatuji oranžovou kuponovou knížku, jež vám měla zajistit jmění. Lidé najednou nahradili rudou knížku oranžovou. Byl to špatný a krutý vtip. Podobnost těch dob mi vyvstávala právě při studiu materiálů. Uvědomila jsem si, že jsou tam nějaké styčné plochy. Byla to bouřlivá doba, spekulovalo se s akciemi, svět se propojoval, byla to doba techniky, nekonečných možností, kvetl obchod, v Česku byly založeny významné podniky. Někteří lidé se skutečně vypracovali až na vrchol.

Konkrétně ke závěru knihy: proč jste se rozhodla pro krvavé finále?

Protože takto Zimmermann doopravdy skončil. Pro mě to bylo velmi zajímavé téma, nešlo mi primárně o krvavost, ale  o to, že věci se někdy vymknou natolik z rukou, že následují zvnějšku nepochopitelné činy. Pro mě osobně je určitým mementem, na základě něhož jsem se pokusila vytvořit slabého člověka zmítaného sebou samým. Zimmermannův konec je pro mě určitým podobenstvím, velkou otázkou, která mě nutí stále nad ním přemýšlet. Ptát se, jak moc zle vám musí být, abyste nemilosrdně a úkladně zničil sebe všechny okolo.

Byla jste několik let šéfredaktorkou literárního webu Opičí revue (web v srpnu 2016 končí svojí existenci - pozn. OKO). Co se člověk dozví o současné české literatuře, když provozuje internetový časopis?

Na literatuře je krásná její proměnlivost, takže nic není možné tvrdit s jistotou. Platí u ní víc než jinde, že čas ukáže, a to je zábavné. Když píšete dlouhodobě o české literatuře, zjistíte ledacos, dobré i špatné. Myslím, ale že se česká literatura zbytečně podceňuje. Česko je dle mého například velmoc poezie, vzniká u nás také pozoruhodná dětská literatura a čeští tvůrci obecně mají jakousi identitu. V tak malé literatuře máme několik světových jmen. Myslím, že česká literatura by se celkově měla konečně zbavit svých komplexů a soustředit se na to, v čem je skutečně dobrá a přestat se ptát, co tady chybí ale myslet na to, co to tady máme. Nakladatelé i instituce by měly více a smysluplněji investovat do propagace českých knih a autoři by se měli přestat tvářit jako oběti, které nikdo neposlouchá a měl by. Lidem zainteresovaných v tzv. literárním provozu by neškodilo občas se trochu uvolnit a otevřít a rozpomenout se, od čeho jsou na svých místech. Ale to jsou všechno obecně známé věci. I literatura je o lidech, a ti jsou různí, navíc literární svět je specifický a přitahuje specifické typy lidí. Myslím ale, že aktuálně čeká českou literaturu, přes skepsi některých kritiků rozkvět. Nová generace přinese a přináší už podle mě zajímavé a originální výpovědi a texty.

Jste vystudovaná bohemistka. Je to pro vlastní literární práci plus nebo handicap? Vydala jste svoji prvotinu kolem třicítky náhodou nebo jste si řekla, že by nebylo špatné stihnout ještě jako autorka do třiceti let možnost zúčastnit se Augustinem Zimmermannem Ortenovy ceny?

Co se týče Ortenovy ceny, ne, tak úkladná opravdu nejsem, jednoduše to tak vyšlo. Text jsem měla rozepsaný déle, ale protože musím samozřejmě chodit do práce a mám vedle toho řadu jiných povinností a aktivit, musela jsem hodně hledat čas.  Nějaký čas mi samozřejmě zabralo i studium reálii a hledaní uchopení příběhu.  Co se týče bohemistiky – nemusí to být handicap, ale při psaní je třeba zapomenout na všechny vlivy a na to, že podle někoho má text mít nějaké parametry. Nesmíte nikdy podlehnout cizím očekáváním a ani ve snu vás nesmí napadnout, že byste měli nebo chtěli psát „jako někdo“, což se právě bohemistům vlivem velkých vzorů stává. Musíte zapomenout na všechno, co jste kdy četli a zachovat si maximální odstup. Důležitá je nezávislost. Když píšete, jste na to, jak známo, sám.