I vzhledem k lehčímu žánru detektivky se Červenák oproti svým předešlým pracím už tolik nesnaží ohromovat sáhodlouhými popisnými pasážemi prokazujícími jeho historický rozhled – v tomto ohledu je naprosto precizní –, naopak znatelně přibylo dialogů – zde však spíše selhává. Promluvy jsou krátké, úderné, mají rychlý spád, někdy připomínají filmový scénář, a přesto působí neuvěřitelně šroubovaně (jen si zkuste několik replik přečíst nahlas); částečně za to snad může snaha přiblížit se historickým kulisám konce 16. století. Tady narážíme na odvěký problém historické fantasy i historických románů obecně. Budeme-li řeč stylizovat pomocí různých archaismů, inverzí či jakési „vynucené spisovnosti za každou cenu a za všech okolností“, budeme-li se snažit myšlení postav co nejvíce přizpůsobit dobovému standardu – jinými slovy, budeme-li například při každé příležitosti v textu chvalořečit jméno Páně –, nepochybně tím čtenáři přiblížíme iluzi historické skutečnosti. Naopak bude-li rozhovor Steina s Barbaričem připomínat rozmluvu dvou současníků, řekněme štamgastů v tuctové české hospodě, bude-li do dialogů i pásma vypravěče pronikat myšlení a jazyk 21. století, vyjde tím autor vstříc čtenáři, pro kterého je první historizující stylizace zkrátka nepřirozená a těžko stravitelná. Zdá se mi, že Červenák v tomto ohledu zůstává někde na půli cesty. Jako by to tentokrát chtěl čtenáři usnadnit, ale úplně neví jak. Postavy působí civilně a přirozeně svým jednáním, ne už výběrem jazykových prostředků. Ty se pro mě až příliš málo liší v dialogu a mimo něj. Třenice mezi novověkem a současností se objevují i ve smýšlení protagonistů – na jednu stranu jsme neustále konfrontováni se Steinovou nepokrytou bigotností (historicky logickou – umocněnou agresí islámu deroucího se do nitra Evropy), na straně druhé máme uvěřit Barbaričovu pochopení pro čarodějnictví a jeho liberálním názorům na homosexualitu. Budeme-li hodně shovívaví, lze tyto schválně zdůrazněné protiklady postav připsat i autorově snaze zvýraznit skryté rozdíly mezi postojem katolíka a luterána.

Minimem fantastických prvků i volbou časoprostoru se kniha nejvíce blíží prvnímu dílu trilogie Dobrodružství kapitána Báthoryho. S ní i s dalšími autorovými předešlými pracemi se do značné míry shoduje i charakteristika hlavního hrdiny. Protagonistou je opět – tak jako před ním Rogan nebo sám Báthory – bručounský, málomluvný válečník, jemuž je vnucen osud, který nechce, který si nevybral dobrovolně. Po řadě různých peripetií se s ním však smíří a své poslání přijímá. Tady ovšem přichází zásadní problém – na rozdíl od Černého vlka a sedmihradského kapitána jsou obě hlavní postavy Mrtvého nesympatické. Stein je kulhavý mrzout a morous, příliš hrdý na to, aby se se svými pocity nebo bolístkami někomu svěřil, zřetelně dává zas a znova najevo svou nadřazenost a znechucení, neustále (cituji) bručí, odfrkává, mračí se, odsekává a je podrážděný či naprosto chladný. Barbarič je jenom zpohodlnělý byrokrat a kurevník. Nejvíce tak zaujme postava pseudoinkvizitora Jaroše, který předčí Steina svou zarytou mlčenlivostí, Barbariče zase mírou sarkasmu, a nádavkem si v jeho podání užijeme i lekce soudního lékařství a výslechových metod, které jdou takříkajíc k věci.

Pokud jsem knihu často srovnával s báthoryovskou trilogií, musím konstatovat, že ta zůstává ve všech ohledech nepřekonána. Závěr vybízí k úvaze, zda Mrtvý není vlastně jen jakýmsi nutným úvodem, v němž nás autor seznámil s postavami a kulisami rudolfinské doby. Rozhodně se mu nevedlo zcela špatně, přesto je závěrečné ustavení vyšetřovacího týmu druhého největšího Habsburka příslibem mnohem zajímavějšího pokračování. Sledujme proto bedlivě příští osudy Steina a Barbariče v další knize cyklu, která už vyšla pod názvem Krev prvorozených. Postavy se vyvíjejí a mění, popřejme tedy společně Joachimu Steinovi napříště více vtipu a nadhledu – vždyť už jeden nejmenovaný doktor z Princeton Plainsboro nám mnohokrát dokázal, že ani bolavá noha nemusí být na překážku osobitému humoru.

Radek Hochmal, převzato z LITERARNÍ BAŠTY DOBRÉ ČEŠTINY