Jak slyším, že jsem něčí poslední naděje, rozsvítí se mi červená kontrolka - rozhovor s doktorem Hnízdilem

/ Tomáš Weiss

Zaříkávač nemocí Jan Hnízdil se před lety vydal na divokou misi. Rozhodl se, že se pokusí srozumitelně vysvětlit pacientům, že mezi léčením a uzdravováním je sakra rozdíl. Že nejsme jen tělo, které dodáme k lékařům, kteří na něm provedou opravu. Že je také důležité, jestli se vztekáme, jestli dokážeme mít někoho rádi a jestli jsme ochotní na sobě nějak pracovat.
Zaříkávač nemocí Jan Hnízdil se před lety vydal na divokou misi. Rozhodl se, že se pokusí srozumitelně vysvětlit pacientům, že mezi léčením a uzdravováním je sakra rozdíl. Že nejsme jen tělo, které dodáme k lékařům, kteří na něm provedou opravu. Že je také důležité, jestli se vztekáme, jestli dokážeme mít někoho rádi a jestli jsme ochotní na sobě nějak pracovat.

Jak se v současnosti daří vašemu Hnízdu zdraví? Jak se bráníte náporu zájmu pacientů? Jestli se nepletu, celostní medicína je náročná na čas - lékaře i pacienta?

Cesta komplexní medicíny, na kterou jsem se vydal, není vyšlapaná. Mnohokrát jsem na ní zakopl nebo do něčeho šlápl. Naposledy počátkem letošního roku. Znečištění bylo tak úporné, že jsem se rozhodl raději boty zout, zanechat je na místě a pokračovat kus cesty bos. Bylo to nepříjemné, drahé, ale velmi poučné. Byl jsem tak zaujatý vizí projektu Hnízda zdraví, že jsem nevěnoval pozornost formálním náležitostem (nedíval jsem se na cestu). Vlastní důvěřivostí, nezkušeností a naivitou jsem se dostal do pozice, ze které jsem nemohl garantovat realizaci projektu tak, aby byl v souladu s mým svědomím. Tak jsem z něj vystoupil.  Boží mlýny melou nečekaně rychle a důkladně.  "Drazí" společníci po pár měsících zbankrotovali. Asi to tak mělo být. Musel jsem odejít, abych se mohl vrátit....

Dočasné nemožnosti věnovat se pacientům jsem využil k napsání knížky.  Společně s přáteli do toho jdeme znova, sháníme prostředky ke stavbě Hnízda zdraví, kde bychom se chtěli rovnoměrně věnovat terapii i vzdělávání. Nápor pacientů i žádostí o besedy je obrovský, bez společenské podpory ho už uspokojit nezvládám. Před chvílí jsem dal na web text: „Kapacita mojí ordinace je do konce roku beznadějně vyčerpaná. Na leden zatím neobjednáváme, neboť bych si tím zcela zablokoval prostor pro rekonstrukci Hnízda zdraví, publikace, přednášky, besedy a dovolenou. Atakovat mne či recepci telefonáty a maily je bezpředmětné. Informace o vývoji budu průběžně zveřejňovat na webu www.hnizdo-zdravi.cz a na facebooku. Děkuji za pochopení.“.

Vidíte poslední dobou nějaké náznaky toho, že by klasická medicína stála v současnosti víc než předtím o dialog s jinými léčícími směry?  

Klasická medicína o dialog nestojí, ani s jinými směry, ani s pacienty. Je zahleděná do sebe, posedlá honbou za objektivními nálezy. Diagnóza je fatální. Medicínsko - farmaceutický komplex, což je spojení pojišťoven, zdravotnických institucí, farmaceutických firem, podnikatelských skupin, politiků a medicínských špiček, je tak obludný a prorostlý korupcí, že se vůbec reformovat nedá. Navíc zdravotnictví je jen forma, kterou se expeduje medicína. To, co je potřeba změnit je obsah. Důsledkem orientace na chorobu a přehlížení jejích životních souvislostí se obrovská spousta léků a vyšetření provádí úplně zbytečně. Vzal jsem tuto situaci na vědomí, od  medicínsko-farmaceutické komplexu jsem odstoupil, a snažím se nabízet nový pohled na zdraví a nemoci. Vysvětluji lidem, jakou informaci jim tělo nemocí sděluje, kde dělají v životě chybu.  Říká se tomu komplexní psychosomatická medicína, medicína příběhů a dialogu.

 Vidíte, minimálně u pacientů, kteří za vámi přijdou, že i díky vaší osvětě víc přemýšlejí o svém těle, jako o bio-psycho-sociálním objektu, kde všechno se vším souvisí?

Nemoc je informace o tom, že tak, jako dosud, už člověk dál žít nemůže. To se týká i stavu celé společnosti. Tak, jako nemoc není voláním po polykání léků, společenská krize není voláním po dalších penězích. Je to pokyn k tomu: „Člověče (lidé) zastav se a zamysli se, takhle už to dál nejde.“. Stále více lidí si to uvědomuje. Dokud jsem pracoval na klinice, přicházeli ke mně se zakázkou: „Pane doktore, mám zdravotní potíže, dělejte se mnou něco, uzdravte mne.“. A divili se, když jsem je hned neposlal na cétéčko a nepředepsal prášky. Dneska přicházejí s úplně opačným požadavkem:  „Pane doktore, beru spoustu prášků a je mi pořád zle. Poraďte mi, co já mohu udělat proto, abych se uzdravil a léky brát nemusel.“. Obrat v chování a uvědomování si nemoci v souvislostech je obrovský. Přichází zdola a souvisí se změnou v celé společnosti.,
 
Jak se bráníte pacientům, kteří se na vás chtějí přilepit jako na osobu známou z médií? Jak se vám vlastně léčí, jako osobě veřejně známé? Nestěžuje to právě kontakt s pacienty?

Kolega Šavlík, zakladatel české psychosomatiky, mi radil: „Když chceš lidem něco říct, musíš si stoupnout na stupínek, abys byl vidět.“. Tak jsem to udělal. Zviditelnil jsem komplexní medicínu, ale současně i sebe. Tlak je obrovský. Někteří lidé ve mne vidí spasitele. Když mi pacient po vstupu do ordinace poví: „Jste moje poslední naděje!.“, tak se mi rozsvítí červená kontrolka. Většinou je to typ, který se chce na terapeuta pověsit, vysát z něj energii.  Hned mu řeknu: „To jste tady špatně. To musíte k Nejvyššímu!“.  Cítím povinnost lidem pomáhat. Necítím povinnost se jim obětovat, padnout na poli komplexní medicíny. Jak praví přikázání „ miluj bližního svého, jako sebe samého“. Píše se tam „jako“ tedy stejně. Rozumím tomu, že člověk musí mít rád a myslet i na sebe. Proto v některých chvílích lidem říkám slušně ale jasně „Ne!“  

Kdo léčí doktora. Hnízdila, když ho skolí nemoc?

Snažím se žít a chovat tak, abych doktory nepotřeboval. Někdy se mi to také vymkne z kontroly. Se samoléčením mám ty nejhorší zkušenosti. V takovém případě se svěřím do rukou zkušených kolegů, se kterými se znám a mám k nim důvěru. Letos v lednu jsem se přepínal na běžkách, až mi praskl vaz v kolene. Bez váhání jsem navštívil ortopeda. Z kolene mi vytáhl asi 3 deci krvavého výpotku, poradil mi, jak mám odpočívat, jak rehabilitovat. Poslechl jsem ho na slovo a koleno je v pořádku.

Další články

Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku jsou novinkou autora, který za svoji Rybí krev získal Magnésii literu 2013 jako kniha roku. A co s tím má co dělat zpěvák Luboš Pospíšil? Dozvíte se v rozhovoru.
Rozhovory

Luboš Pospíšil má slíbený výtisk, říká o své novince Jiří Hájíček

Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku jsou novinkou autora, který za svoji Rybí krev získal Magnésii literu 2013 jako kniha roku. A co s tím má co dělat zpěvák Luboš Pospíšil? Dozvíte se v rozhovoru.
 | Tomáš Weiss
Zemřel starší syn Bohuslava Reynka Daniel (1928). Fotograf, který nejčastěji montoval ze dvou snímků snímek třetí, čímž vznikaly křehké a snové kreace. Nejvíc o jeho životě obsahuje knižní rozhovor, který s Danielem a Jiřím Reynkovými pořídil publicista Aleš Palán. Autor o knize říká:
Rozhovory

Daniel Reynek opustil svoje tmy

Zemřel starší syn Bohuslava Reynka Daniel (1928). Fotograf, který nejčastěji montoval ze dvou snímků snímek třetí, čímž vznikaly křehké a snové kreace. Nejvíc o jeho životě obsahuje knižní rozhovor, který s Danielem a Jiřím Reynkovými pořídil publicista Aleš Palán. Autor o knize říká:
 | aleš palán, jan paulas
Těžko říct,ale napřed by ho lidi museli zvolit. A kde by chtělo kníže sehnat tolik lidí, kterým by se líbila velkodušnost? Kniha prof.Vaníčka Svatý Václav - panovník a světec v raném středověku má jiné cíle, než takovéhle pitomé úvahy.
Rozhovory

Jaký by byl sv. Václav prezidentem?

Těžko říct,ale napřed by ho lidi museli zvolit. A kde by chtělo kníže sehnat tolik lidí, kterým by se líbila velkodušnost? Kniha prof.Vaníčka Svatý Václav - panovník a světec v raném středověku má jiné cíle, než takovéhle pitomé úvahy.