Opuštěná společnost - to je jasný a zasvěcený vhled do politického vývoje naší země od Masarykovy První republiky až po komplikovaný dnešek. Co stálo a stojí za touto knihou? Z jakého podnětu jste ji psal?

První koncept jsem měl připraven před pěti lety. A během posledních dvou let ve mně zintenzivněl pocit, že chci spoustu věcí zachytit, popsat a pojmenovat. A stejně jako u předchozích knih to dělám tak trochu pro sebe. Valí se toho na nás strašně moc, něco zveličujeme, něco podceňujeme. Je třeba se ale zastavit a ty věci pochopit. Tato kniha mě vnitřně oslovila. Cítil jsem, že to ze mě musí jít ven. Možná i proto, abych já sám lépe pochopil, co se kolem nás děje.

Z Vašeho pohledu je česká společnost „opuštěná“... Opuštěná kým, od koho?

Je. A myslím, že dvojsměrně. V něčem je důležitá politická opuštěnost. Přišlo mi to hlavně v momentě, kdy vypukla uprchlická krize. Měl jsem pocit, že politická reprezentace zmizela, bála se kontaktu s veřejností, téměř nekomunikovala. Viděl jsem, jak společnost propadá panice a depresi. To je politická chyba, ale i naše, veřejná. My jako Češi si neumíme vytvořit slušnou poptávku vůči politikům. Neptáme se, co se děje, nechceme odpovědi. Je tam vzájemný nedialog, nedebata. Vytvořilo to hned několik problémů: pocit ztráty důvěry ke státu, politice, větši propast mezi lidmi vzájemně. Řada problémů se prohloubila.

Jak moc je současná česká společnost a její demokratický systém v ohrožení? Co jsou nejnebezpečnější hrozby dneška?

Demokracie je v permanentním ohrožení. Je to vůči nám nejvstřícnější, ale zároveň nejslabší systém. Dává prostor i populistům, extremistům. Mnohdy je demokracie nahrazena totalitou. Kdybych měl popsat základní problémy – je to malý zájem o to, co se vlastně děje, ať už ve společnosti nebo politice. Lidé se třeba málo snaží kontaktovat volené zástupce. Málo se učíme tomu, jak funguje stát, jaká jsou pravidla, základní práva.

Za velkou, pravděpodobně jednu z nejnebezpečnějších hrozeb demokracie považujete populismus, jehož analýze i souvislostem věnujete nemalou část knihy. Jakou má populismus v Čechách tradici? Je to něco, co bytostně patří k naší politické kultuře?

Populismus k politice patří. Jde jen o míru, jak výrazný je. V něčem je populismus zdravý, upozorňuje na to, kde selhává tradiční politika. Problém je v zemích, a mezi ně patří i Česko, které mají kratší tradici svobody. V nich se populismus jeví jako ideální lék na všechno. Takové výkřiky, že parlament není potřeba, že nejsou třeba zastupitelé, že stačí jen starostové, vytváří pocit, že nejsou potřeba pravidla ani instituce. Přitom to, co nás dělí od zmatku, anarchie, teroru, jsou právě fungující instituce a pravidla. Ale díky tomu, jak často se přerušovala demokratická cesta, to nemáme v krvi. Ale abych nezněl příliš pesimisticky - máme obrovskou výhodu v tom, že v naší historii je velká spousta chytrých lidí - Masaryk, Havlíček Borovský, Čapek. To jsou lidé, u kterých bychom mohli hledat odpovědi na to, jak by mohl vypadat moderní stát.

Opíráte se o úvahy řady vlivných a významných postav české kultury a českého společenského života - Karla Havlíčka Borovského, T. G. Masaryka, Ferdinanda Peroutky, Václava Černého, Jana Patočky nebo Václava Havla. Do jaké míry je dnes tato demokratická tradice živá?

Mám obavu, že tyto osobnosti necháváme stranou a neodkazujeme na ně. Začínáme pořád znovu. Neradi navazujeme na to, co bylo předtím a neustále si přistřiháváme kořeny. Naším úkolem je, abychom tyto osobnosti hledali a brali si z nich, co potřebujeme. Když se podíváte na kteroukoli dobu, ve které panovala nesvoboda, tak se společnost k těmto lidem uchylovala - každá rodina měla doma něco od Masaryka, Čapka, Peroutky. My podvědomě víme, na čem bychom měli stát, ale občas na to zapomínáme a někdy bohužel chceme zapomínat. Tato cesta, kterou nám ukazují, je mnohem náročnější, něco po nás chce. Nemůžeme být pasivními diváky, chce po nás aktivitu. My si raději žijeme uzavřené individuální životy a pak na politiku nadáváme.

rozhovor byl poskytnut Českého rozhlasu – Vltava