GR: Jakým způsobem jste pro knihu hledal potřebné podklady. Povězte mi o literárních rešerších a o cestě na Jih, kterou jste podnikl. V příspěvku pro New York Times Magazine  jste zmínil exkurzi do neworleanských plantáží.

CW: Plantáže jsem navštívil jen v rámci dvoudenního výletu, takže bych nerad, aby to vyznělo tak, že jsem tam prováděl nějaký průzkum. Byl to jen výlet.

GR: Takže jste vycházel hlavně z četby příběhů o otrocích a dalších knih?

CW: Ano, naštěstí jsou všechny tyhle materiály veřejně přístupné – rozsáhlá vyprávění Fredericka Douglasse a Harriet Jacobsové i digitalizované záznamy o otroctví agentury Work Projects Administration, uložené v Kongresové knihovně. Ty obsahují tisíce rozhovorů pořízených v období Velké hospodářské krize s 80– či 90letými lidmi, kteří byli v době otroctví děti nebo teenageři. Pokrývají širokou škálu zážitků od stravování až po vztahy pán–otrok. Mám pocit, že populární kultura nám podsouvá představu, že dole na Jihu to na všech plantážích chodilo stejně, ale ony se navzájem velmi lišily.

GR: Proč jste se rozhodl zasadit děj do Georgie 50. let 19. století?

CW: Chtěl jsem, aby se příběh odehrával ve státě, který v době, kdy bavlníkový průmysl zásadně poháněl ekonomiku, skutečně na produkci bavlny stál. My si totiž otrokářství spojujeme právě s bavlnou, přestože se tu pěstoval i tabák, indigo, cukrová třtina a všemožné další plodiny. Také jsem potřeboval velkou komunitu, aby Cora ještě víc vyčnívala.

GR: Tato kniha se od vašich dalších, alegoričtějších děl, stylově hodně liší. Je mnohem realističtější, názorná. Činil vám tenhle styl psaní potíže?

CW: Chtěl jsem věrně zachytit zážitky otroků, které bývaly velice brutální. A myslím, že suchý, věcný tón textu tenhle záměr splňuje v tom smyslu, že odráží rutinu tehdejšího života. Psaní pro mě bylo velice náročné. Asi nejtěžší však bylo vyrovnat se s tím, že musím Coru a její přátele vystavit strašlivým věcem. I když se v knize vyskytují fantaskní prvky ­– zejména poté, co Cora poprvé cestuje železnicí –, chtěl jsem, aby bylo zhruba těch prvních 60 stran na plantáži realistických. To znamenalo vyobrazit spoustu hrůzných věcí, což mě ničilo.

GR: Povězte mi něco o oněch fantaskních prvcích, které jste do Cořina příběhu zabudoval. Jedním z nich je reálná podzemní železnice, ale dále tu máme třeba pasáž o Muzeu přírodních divů v Jižní Karolíně. Také jste trochu pozměnil sled dějinných událostí, že?

CW: Ano. V duchu jsem knihu zasadil do roku 1850 a původně jsem chtěl všechny reálie ponechat autentické. Nicméně když jsem se rozhodl pojmout podzemní železnici doslovně, umožnilo mi to si s historií víc hrát. Například studie syfilidy v Tuskegee se odehrála o desítky let později. Také kočovné poutě a vystavování černochů jakožto afrických domorodců na Světové výstavě přišlo později. Ale protože jsem necítil potřebu se striktně držet faktů, snažil jsem se prostě směřovat k pravdě. V kapitole o Severní Karolíně mluvím o genocidě, jinde zase o hnutích prosazujících sterilizaci v různých etapách amerických dějin – nic z toho se v roce 1850 nedělo. V minulosti se však rozličné holokausty a dnes už démonizované metody skutečně děly, takže se mi zdá, že je to takhle v pořádku.

GR:  Rád bych se zeptal na strukturu knihy, která se v první řadě odvíjí od Cořiny cesty na sever, nicméně hlavní linka je proložena kratšími pasážemi, jež se zabývají vedlejšími příběhy ostatních postav.

CW: Myslím, že to všechno začalo první kapitolkou o Ajarry, Cořině babičce, která slouží jako takový úvod. Připadalo mi to jako dobrý způsob, jak do knihy dostat materiál, který zrovna organicky nezapadal do Cořina příběhu. Také jsem chtěl trochu oddálit vyvrcholení a vložit do napínavých kapitol pauzu. Kratší kapitoly navíc umožňují nahlédnutí do jiných částí Ameriky. Je to způsob, jak využít jiné hlasy, jak do příběhu vpravit komentář k tomu, co bylo dřív a co bude později. Kromě toho skýtají skutečné citové vyžití, jak je tomu například v případě Caesarových a Mabeliných pasáží.             

ukázka z rozhovoru, který autor poskytl pro Goodreaders.com v září 2016, celý rozhovor zde

překlad Anna Vrbová