Jak tato kniha vznikla (Úvod knihy)

Počátek zrodu této knihy spadá do podzimu 2004. Ivan Jirous tehdy slavil šedesátiny. Na ty jsem sice pozvaný nebyl – osobně jsme se znali jen z několika krátkých setkání a jednoho novinářského rozhovoru –, v Respektu mi ale vyšel o Jirousovi dlouhý profilový článek. Nějaký čas po otištění se ozval majitel nakladatelství Torst Viktor Stoilov s otázkou, jestli bych nechtěl napsat o Jirousově životě knihu. Neměl jsem však tehdy čas a možná ani dost kuráže. 

Asi po třech letech jsem začal o knize pod dojmem debat s přáteli vážněji uvažovat, sestavil jsem si dokonce osnovu, avšak znovu zvítězila váhavost a poznámky zůstaly bez využití kdesi v mém počítači. Teprve na podzim 2011 jsem dostal neodbytný pocit, že čas dozrál. Vypravil jsem se za Jirousem se svým plánem a požádal ho o spolupráci. Usmál se a prohlásil, že nemá zájem. Necelý týden nato zemřel. 

Existuje víc důvodů, proč zhruba rok po jeho smrti začala kniha nakonec přece jen vznikat, a jeden se zrodil před třiceti lety, kdy jsem na jméno Ivan Jirous narazil poprvé. Zásluhu na tom měl můj spolužák z vysoké školy Honza Král, který mě někdy v roce 1987 zavedl mezi své kamarády v Žatci. Ti se čas od času scházeli po bytech a sledovali trezorové filmy, půjčovali si knížky, které byly na indexu, nebo samizdatové časopisy. Hlavně ale měli rockovou kapelu Orchestr Bissext.

Do té doby jsem navštěvoval veřejná vystoupení několika punkových skupin, Pre­ce­densu, Dybbuku nebo Mikoláše Chadimy. Nevěděl jsem, co znamená pojem „underground“, který členové žateckého společenství užívali se samozřejmostí univerzálního dorozumívacího kódu. V Žatci mi podali vysvětlení, především svým chováním. Ostře odmítali oficiální kulturu a Orchestr Bissext šel cestou dobrovolného hraní na utajených ilegálních koncertech. Severočeská policie po těchto akcích pátrala a snažila se je překazit. Účast na žateckých koncertech mi tak přinesla možnost poprvé zblízka pozorovat střet s příslušníky Státní bezpečnosti, s nimiž jsem se předtím nikdy osobně nesetkal. Také jsem si uvědomil, že tohle je ta podzemní kultura, o níž jsem četl v samizdatu, tedy i v Jirousových článcích, které se ke mně dostaly ve strojopisech.

V létě 1988 jsem se vypravil do Budapešti na koncert britské skupiny Jethro Tull a ces­tou ve vlaku se seznámil s lidmi, díky nimž jsem se po návratu dostal do prostředí podzemní kultury v Havlíčkově Brodě, Chrudimi, Olomouci nebo Uničově. Mým prvním pojítkem s tímto světem byla chotěbořská mánička Petr Klepetko. Poznal jsem desítky nonkonformistů, kteří pracovali přes týden jako dělníci v Praze a na víkendy jezdívali domů, kde organizovali nebo navštěvovali ilegální koncerty kapel, které se ani nepokoušely žádat úřady o svolení vystupovat. Místo toho hledaly meze, co všechno bude policie ochotná tolerovat. 

Začal jsem jezdit na víkendové koncerty taky. Navenek působily jako dlouhé mejdany, při nichž se pilo, poslouchala muzika, tancovalo se a přespávalo po bytech přátel nebo jejich rodičů. Bylo to zábavné a trochu dobrodružné, protože člověk nikdy nevěděl, jak víkendy dopadnou. Sem tam totiž estébáci koncerty odhalili a nařídili jejich ukončení. Přitom si zapsali účastníky, aby je mohli předvolat na výslechy, potrestat v práci nebo ve škole. Časem mi bylo jasné, že smyslem těchto akcí bylo mnohem víc spojování lidí, které sdružovala nespokojenost z nedostatku svobody. Nedá se říct, že by se při nich provozovala nějaká „politická“ činnost, ovšem normalizační režim považoval sama tato setkání a konzumaci úředně nepovolené kultury za protistátní zločin a tím z nich dělal vrcholné politikum.

Naše vnímání atmosféry se od kultury k „politice“ posunulo na podzim 1988. V centru Prahy se v říjnu při oslavách založení republiky konal první větší pouliční protest proti režimu od roku 1969, a pár dní poté dorazila na víkendovou akci zpráva, že zavřeli Ivana Jirouse. Neznali jsme důvod, ale vlastně ani samotného Jirouse. V éře Facebooku a HD kamer v mobilu to může znít neuvěřitelně, ale tehdy jsem nevěděl a bez osobní známosti ani nemohl vědět, jak muž, o němž se kolem mě začalo mluvit, vypadá. Byl pro mě jménem, znal jsem některé jeho texty, věděl jsem o jeho spojení se skupinou Plastic People of the Universe, ani tu jsem ale do té doby nikdy neviděl a kromě několika útržků ani neslyšel hrát. Vnímal jsem Plastiky na pomezí mýtu a skutečnosti, jako velmi vzdálené hudebníky a disidenty. O Jirousově životě jsem nevěděl nic.

Zprávy o uvěznění a petice za propuštění mě posunuly k většímu zájmu o jeho osobu. Začal jsem se dozvídat, že základy podzemní subkultury, do níž jsem coby student občas unikal, byly položeny Jirousovou zásluhou, i když detaily jsem neznal. Ty se ale nezdály podstatné, spíš jsem fascinovaně sledoval, jak ten člověk i na dálku bez osobní přítomnosti společenství kolem mě elektrizuje. Postupně mi docházely důvody a důležitost role, kterou Jirous pro řadu lidí kolem mě i pro mě samotného pro poslední roky mého života v komunismu sehrál.

Vzpomínky na tuhle zkušenost a něco jako dějinný vděk Jirousovi byly tím nejdůležitějším, co mě přimělo k práci, kterou jsem tak dlouho odkládal. Přitom jsem neměl ambici psát vědeckou práci, nejsem badatel, který chce odhalovat bílá místa historie. Jsem reportér a chtěl jsem vyprávět příběh, který má velký potenciál zprostředkovat pochopení doby, jež nás jako národní komunitu silně zasáhla a ovlivnila.

Motivoval mě i fakt, že podrobná Jirousova biografie zatím nebyla napsána. Jeho život je zachycen v autobiografickém textu Pravdivý příběh Plastic People, který Jirous psal převážně na začátku osmdesátých let, dále v mnoha rozhovorech a několika dokumentárních filmech. Jirous si ale samozřejmě vybíral události, o nichž chtěl mluvit. Filmové dokumenty zase vyznívají obvykle značně oslavně a jejich formát neumožňuje pojmout Jirousův život v celé jeho šíři. 

I mým motivem bylo vzdát hold Jirousově mimořádnému talentu, odvaze a obdivuhodné schopnosti najít cestu, po které bylo možné v trapném kolaboračním systému důstojně jít. Jeho životní příběh přirozeně není černobílý a tak jsem se ho snažil zachytit. Volím takové vyprávění, které postihuje kontext doby, v níž Jirous dospíval ve skutečného hybatele dějin. Detailněji představuji lidi, jimiž se obklopil a kteří měli na jeho chování a jednání výraznější vliv.

Při psaní jsem vycházel z četby dostupných knih – memoárů Jirousových přátel, filmů, novinových a časopiseckých rozhovorů. Měl jsem k dispozici dosud nezveřejněné deníkové zápisky některých Jirousových blízkých či jeho korespondenci. Pročetl jsem Jirousovu písemnou pozůstalost, pracoval jsem s archivními dokumenty z Libri prohibiti, Národního archivu a Archivu bezpečnostních složek. Jirousův policejní spis se zřejmě nedochoval, pročetl jsem tedy spisy lidí z jeho okolí. Vedl jsem rozhovory s osmi desítkami Jirousových přátel, příbuzných a známých, kteří mi vysvětlili detaily a souvislosti, jež jsem ve veřejně přístupných zdrojích nenašel.

Vzpomínky mají samozřejmě svá úskalí. Třicet, čtyřicet a víc let staré události mohou být zkreslené chřadnoucí pamětí. Řada detailů je přirozeně zachycena tak, jak si je aktéři pamatují, nikoli nutně tak, jak se nezpochybnitelně staly. Stejný handicap ale postihuje i všechny memoárové knihy a není možné se jim při obšírném vyprávění vyhnout. Bude tedy jedině dobře, pokud si někdo při četbě mého příběhu zostří kontury svých vlastních vzpomínek a dá o nich nějakým způsobem vědět. Příběh Ivana Jirouse, jedné z nejvýznamnějších postav moderních českých dějin, si takovou péči zaslouží. 

Marek Švehla