Přemluva

Tato kniha se začíná postřehem, že přes všechny ty řeči o populismu ve skutečnosti nevíme, o čem mluvíme. Pravda je, že nemáme žádnou teorii populismu, a zdá se, že nám chybí i srozumitelná kritéria pro rozhodování o tom, kdy se političtí aktéři mění v populisty.

Přece jen každý politik, zejména v demokraciích závislých na úspěchu ve volbách, chce oslovit „lid“, všichni chtějí sdělit narativ, kterému by porozumělo tolik obyvatel, jak je jen možné, všichni chtějí být citliví k tomu, jak přemýšlí, a zejména se cítí „běžní lidé“. Mohl by populista jednoduše být úspěšný politik, kterého nemáme rádi? Může být označení „populista“ samo o sobě populistické? Nebo je populismus nakonec „autentický hlas demokracie“, jak tvrdil Christopher Lasch?

Tato kniha by vám chtěla pomoci rozeznávat. Půjdeme na to třemi způsoby. Zaprvé bych chtěl vysvětlit, jaký politický aktér se kvalifikuje jako populista. Tvrdím, že k tomu, aby se někdo mohl považovat za populistu, je „kritika elit“ nutná podmínka, ale není to podmínka jediná. Jinak by za populistu mohl být brán každý, kdo kritizuje status quo například v Řecku, Itálii nebo Spojených státech – a ať už si myslíme cokoli o Syrize, vzbouřeneckém Hnutí pěti hvězd italského herce Bepeho Grilla nebo o Sandersovi, je obtížné popřít, že jejich útoky na elity mohou často být ospravedlněny. Pokud by se populismus týkal pouze kritiky existujících elit, byl by populistou také doslova každý kandidát na amerického prezidenta: všichni přece kandidují „proti Washingtonu“. Kromě toho, že jsou antielitističtí, populisté jsou také vždy antipluralističtí. Populisté tvrdí, že oni, a jen oni, zastupují lid.

Vzpomeňte si například, jak turecký prezident Tayyip Erdoğan na sjezdu strany prohlásil vyzývavě ke svým četným domácím kritikům: „My jsme lid. Kdo jste vy?“ Samozřejmě že dobře věděl, že jeho oponenti jsou také Turci. Prohlášení o výlučném zastupování není empirické, je vždy zřetelně morální. Když kandidují na úřad, populisté zobrazují své politické protivníky jako součást nemorální, zkorumpované elity; když vládnou, odmítají uznat legitimitu jakékoli své opozice.

Populistická logika také implikuje, že každý, kdo nepodporuje populistické strany, možná skutečně nepatří k lidu – který je vždy definován jako počestný a morálně čistý. Řečeno jednoduše, populisté netvrdí: „My zastupujeme 99 procent.“ Ve skutečnosti říkají: „Zastupujeme 100 procent.“Tato rovnice pro populisty vždycky funguje: jakýkoli rozdíl může být odmítnut jako nemorální a jako skutečně nepatřící k lidu. Co z tohoto porozumění populismu jako vylučující formě politiky identity vyplývá, je to, že populismus má tendenci představovat nebezpečí pro demokracii.

Demokracie totiž vyžaduje pluralismus a uznání, že musíme nalézt spravedlivé podmínky vzájemného soužití jakožto svobodní, rovnocenní, ale také nezměnitelně rozmanití občané. Myšlenka jediného, homogenního, autentického lidu je fantazie; jak kdysi prohlásil Jürgen Habermas, „lid“ může existovat jen v množném čísle. A je to nebezpečná fantazie, protože populisté se nejen vyžívají v konfliktu a podněcují polarizaci, ale také se svými politickými oponenty jednají jako s „nepřáteli lidu“ a snaží se je plně vyloučit.

Z předmluvy autora