Ukázka z knihy:

1.

MEZI VODOU A OHNĚM

KTEROU CESTOU SE MÁM VYDAT NA HAVAJ? Po pravdě řečeno jsem už putoval na Havajské ostrovy ze všech čtyř stran větrné růžice. Jednou ze západu – tedy z Mikronésie, podruhé z jihu, z Polynésie, od bratří Havajců, právě z těch míst, z nichž kdysi na ostrov přišli jejich první obyvatelé. Svou první z pěti cest na Havajské ostrovy jsem vykonal z východu, ze Spojených států, z té země, k níž toto prý nejkrásnější souostroví světa náleží.

Po dlouhém letu nad vodami nekonečného oceánu, velikého jako celý povrch měsíce, jsem vystoupil na havajskou zemi. Ne v Honolulu, její stolici, ale v Hilu, přístavním městě na nejvýchodnějším – a tedy Severní Americe nejbližším ze členů archipelagu – ostrově, který se sám také jmenuje Hawaii. V havajštině znamená Hilo „Půlměsíc“. A toto jméno přesně vyjadřuje podobu tohoto města. Přiléhá skutečně jako poloviční luna ke krásné zátoce, do níž se vlévají dva toky podobných si jmen – řeky Wailuku a Wailua.

V Hilu je všude voda, mnoho vody, protože syté deště zalévají toto město skoro každou noc. Na jednom jeho okraji bijí do skal proslulé Duhové vodopády a na druhém okraji bije do pobřežní promenády, do hlavní přístavní ulice Kalanianole i parku vybíhajícího do moře a pojmenovaného po havajské královně Liliuokalani, všude, všude a všude oceán. Zdejší velkolepý, hrozný oceán, tak nelogicky, tak nepravdivě nazývaný Tichý.

Tady, hned od své prvé havajské hodiny, jsem si uvědomil, že tyto ostrovy jsou darem oceánu. Z jeho vod kdysi vystoupily, jeho vodami však mohou být jednou znovu pohlceny.

Nejprve ale otázka. Jakže tedy skutečně – ne podle slov havajské mytologie, která si zodpovídá tuto otázku zcela po svém, ale podle zjištění geologie – vznikl tento přenádherný archipelag?

Někdy – snad před pětadvaceti milióny let – začalo v hlubinách oceánu (kolem Havajských ostrovů je hluboký průměrně 3 000 – 6 000 metrů) hořet. Z pukliny ve dně moře tu začala vystupovat v mnoha místech žhavá láva. Postupně se otevřely pod hladinou zřejmě desítky takových podmořských vulkánů a výlevů lávy, ve směru od severozápadu k jihovýchodu v délce mnoha a mnoha set kilometrů. Tehdy zřejmě musely spolu oheň a voda svést vpravdě titánský zápas. Na každý čtvereční centimetr dna tu tlačí oceán váhou jistě pěti centů. A přece musel oheň tu váhu překonat a vylít do zdejších chladivých, zcela tmavých vod zářivé zárodky budoucích Havajských ostrovů. Milióny miliónů tun žhavé lávy, která se tu v tichu a temnu, jakoby v hlubinách kosmu, postupně vršila, až vytvořila obrovské podmořské hrady, které – spojeny v podmořský hřeben – dokázaly postupně na řadě míst vystoupit až nad hladinu Pacifiku.

Ty ze sopečných ostrovů, které začaly růst nejdříve – ony severozápadní – jsou nad hladinou rozlohou velice malé. Naproti tomu v jihovýchodní části onoho dva a půl tisíce kilometrů dlouhého havajského řetězu vytvořil oheň osm – rozlohou přece jen větších a později obyvatelných – ostrovů. A těchto osm tvoří pak společně „vlastní“ Havajské ostrovy. Na ně připadá totiž více než 99 % veškerého území archipelagu. A na nich žije (přesně řečeno na sedmi z nich – ostrov Kahoolawe je totiž neobydlený a v minulosti několikrát sloužil za cíl zkušebnímu leteckému bombardování amerického námořního letectva) plných 100 % obyvatel souostroví. A nevelké, takzvané „severozápadní“ ostrovy havajského řetězu (nejvýchodnější z nich je Nihoa, nejzápadnější pak Kure) jsou lidmi zcela neobývané. Jsou také vlastně zcela nepřístupné. A tak pod jménem Havajské ostrovy rozumíme dnes jenom oněch osm základních členů archipelagu.

Poněvadž mořská hladina kolísá, v některých geologických obdobích byla výše, jindy níže, byly Havajské ostrovy nejméně čtyřikrát znovu oceánem zaplaveny. A naopak, při poklesu hladiny Tichého oceánu se například Maui, Lanai a Molokai spojily v jediný velký ostrov. A některá populární místa Havaje, která dnes leží na pobřeží oceánu – například nyní už mrtvý vulkán Diamantová hlava, zvedající se nad hlavním městem Havajského souostroví Honolulu, vrchol, jenž je symbolem těchto ostrovů, ležel tehdy – poněvadž voda opět ustoupila – uprostřed pevné země.

Z osmi vlastních Havajských ostrovů jsou geologicky nejstarší ty, které leží na západě (malý Niihau a ostrov Kauai). Po nich – věkem i polohou – následuje dnes „hlavní“ člen souostroví Oahu, pak Molokai, kterému někdy Havajci říkají Přátelský ostrov, Lanai (Ananasový ostrov), Maui (ostrov Údolí), potom onen nevelký, bombami zničený ostrov Kahoolawe a za ním, za úžinou Alenuihaha pluje v moři poslední, nejvýchodnější z příslušníků havajské rodiny a mezi jejími členy „úplný jinoch“ – „jen“ půl miliónu let mladý, takzvaný Velký ostrov čili ostrov Hawaii.

Na Velkém ostrově dokonce ještě ani neskončil čas vulkanického tvoření. Krátery vulkánů často i dnes do bělava rozpaluje sopečný dech. A z těchto kráterů se ještě i dnes na povrch Hawaiie lijí celé miliardy tun žhavé lávy.

Ostrov Hawaii je však už nyní – ačkoliv stále ještě roste – největším členem souostroví. Svou rozlohou dokonce větší než všechny ostatní ostrovy dohromady. Proto se mu zde neříká vlastním jménem, ale bývá označován jako Velký ostrov.

Velký havajský ostrov, prožívající dosud věk svého zrození (činná sopka Kilauea mu stále dodává na nových akrech země), je na druhé straně stále mořem okrajován. Stojím v Hilu na příbřežní Kamehamehově ulici. A mám tuto pravdu o účasti vody a ohně při tvoření i ničení Havajských ostrovů stále před očima. Pohlédnu dozadu a vidím – jakoby hned za branami města – mohutné vulkány, nejvyšší v Pacifiku. Nad jedním z nich pluje právě sopečný dým. Pohlédnu před sebe – vidím a slyším příboj oceánu. Jaká vzrušující hudba, jaký nádherný obraz. Nádherný? Těžko říci. Podmořské sopky jsou totiž dodnes živé. A – jako dříve – život dávají i berou.

Ona smrtící podoba oceánu má v Hilu jméno tsunami. To jméno přišlo na Havaj z Japonska; smrt však přichází na Havaj ze všech konců oceánu, když se někde v Pacifiku opět rozbouří pod hladinou ukrytá sopka nebo dno oceánu rozechvěje podmořské zemětřesení. Posuv mořského dna vytvoří vlnový vzruch, který obrovskou rychlostí letí pod hladinou Tichého oceánu. A v tom je vlastně smrt nejproradnější: Přichází nebo alespoň přicházela nepozorovaně. Tsunami běží pod povrchem oceánu, a to rychlostí odpovídající rychlosti tryskových letadel. Pacifikem neletí masa vody těžká milión tun, ale jen vlnový vzruch, jen podnět, který zvedne oceán až těsně před břehy ostrovů. Pak náhle – v příbřežní mělčině – postaví tsunami z pacifických vod někdy až čtyřicet metrů vysoký vodní val, který zničí všechno, co na pobřeží nalezne, bezpečněji než atomová puma. Doslova ve vteřině jsou města roztrhána, domy smeteny z povrchu zemského, zámořské lodi rozdrceny jako krabičky zápalek.

Nešťastnou shodou okolností jsou Havajské ostrovy, ležící takřka ve středu Tichého oceánu, a zejména právě toto Hilo a jeho znamenitá zátoka s přístavem, pravidelným cílem těchto pacifických vln smrti.

Snad nejstrašnější tsunami zasáhlo souostroví v roce 1868. V poválečných letech udeřilo tsunami na oblast Hila třikrát. Prvá vlna přišla od Aleutských ostrovů, druhá přiletěla nedlouho před mým prvým příjezdem na Havajské ostrovy – rychlostí 750 kilometrů v hodině od pobřeží Chile, poslední v roce 2010, a naštěstí si nevyžádala žádné oběti.

Ptal jsem se, jak tato havajská mořská smrt vyhlíží. A Hilští vyprávěli. Po pravdě řečeno jsem se jim trochu divil, že je zkušenosti s tsunami přicházejícím z Aleut neodradily od sledování příchodu další mořetřesné vlny. Aleutskou tsunami pocítilo Hilo více než intenzívně. Tsunami zdvihlo vlnu na okraji města do výše osmnácti metrů (to je do výše mnohapatrového domu), pak uhodilo na Hilo plnou silou, mnohé zničilo a usmrtilo 83 obyvatel a tři sta dalších těžce poranilo.

V roce 1960 však mořetřesná vlna k Hilu přišla znovu – až z druhé polokoule, od břehů jihoamerického Chile. A Hilané opět – ačkoliv byli včas varováni automatickými plovoucími „vlnovými“ stanicemi – místo aby prchali do bezpečných svahů nad městem, přicházejí sem, nad pobřežní třídu svého Hila, aby odtud pohlédli tsunami do tváře z co nejmenší vzdálenosti. A tsunami je skutečně nezklamalo: Opět přiletěla z oceánu vlna vysoká jako mnohapatrový dům. Nezastavila se však u kraje pobřežní třídy a – vzala si zvědavce s sebou! Bylo to neuvěřitelné bláznovství. Ačkoliv rádio na základě zpráv automatických plovoucích „protivlnových stanic“ Hilany varovalo a vyzývalo k útěku už několik hodin před příchodem tsunami, vrhli se mu přesto doslova do náruče.

Dvě stě osmdesát dva přihlížejících bylo tsunami těžce raněno, šedesát dva dalších diváků zmizelo v oceánu. Nikdo už je nikdy nespatřil. Pouze jedna zvědavá paní se do Hila přece jen vrátila. Jmenuje se paní Ito.

Paní Ito strhl druhý náraz tsunami na dvoře jejího domu. Vlna dům rozmačkala. Dveře – i s jejich majitelkou – si potom tsunami vzalo s sebou zpátky do nekonečných prostor oceánu. Statečná paní Ito se však držela svého neobvyklého plavidla po řadu hodin. A potom ji – daleko od břehu, když už tsunami odeznělo – objevil na hladině Pacifiku pátrací člun. Své dveře však paní Ito musela ponechat napospas oceánu.

A stejně zničilo v Hilu tsunami i většinu domů na Kamehamehově třídě, odneslo také desítky zaparkovaných automobilů, zlomilo stovky kokosových palem, potopilo lodě v hilském přístavu. Zničilo také onen krásný přímořský hilský park, nesoucí jméno havajské královny Liliuokalani.

Celkové škody, které Hilo utrpělo při tomto jediném tsunami, byly pak vyčísleny na částku padesát miliónů dolarů. „Škody“ na lidských životech však nevyčíslí nikdo. Jeden Hilan byl uchopen onou první vlnou, která město zasáhla. Šťastnou náhodou zůstal doslova sedět na jejím bílém vysokém hřbetu a letěl na tom bílém podivném polštáři nad Kamehamehovou ulicí. Pod ním se zatím bortily domy, lámaly sloupy elektrického vedení, umírali lidé. On však jenom řval. Jen stále strašlivě řval. A když ho potom tsunami shodilo a samo se vrátilo do vod modrého oceánu, postrádal zázrakem zachráněný muž jen jediné – svůj hlas.

Nevím, zdali se mu od těch časů vrátil. Hilo ale – to vidím sám – žije znovu jako dříve. Bezstarostně a snad i šťastně. Přestože více než kterékoliv jiné místo na Havaji žije mezi dvěma živly, mocnými a nepoddajnými, které toto souostroví zrodily a které je dodnes zároveň stavějí i pochovávají.