Modlit se, procházet lesem, spát venku a dívat se kolem sebe

11
VÝKŘIKY DO PRÁZDNA
Odpoledne jdu do pečovateláku na mši. Kostelní píseň Bože, před Tvou velebností se zpívá tak falešně, že se vůbec nemohu chytit. Nadto slova se mi převalují v ústech těžce jako balvany. Nesmyslně mumlám neznámý text, nápěvem bloudím v neznámých melodiích. Jsem úplně jinde a Boží velebnost mě naprosto nezajímá. Trochu pomatený Karel čte z misálku, dívá se do  textu natolik zblízka, že si knihu takřka přikládá na tvář. Schovává za ní své tlusté brýle. Je to ten podivín, co se jeden čas díval na svět skrze tepaný kříž, který nosil před tváří i venku.
„Trochu se mu to v  hlavě popletlo,“ říká o něm Pepík, přítel maminky.
Venku chumelí. Na větvích se vytváří bílá vrstva sněhu, jako by je až po konečky někdo obkresloval bílou tuší. Pod okny v aleji se prochází arabská rodina, muž, dítě a žena v šátku. Ta je skloněná nad sněhem a vyrábí malého sněhuláčka. Možná si do sněhu jen něco kreslí. Cestou zpět jdu Mlýnskou ulicí. Kdysi tu stály domky přilepené ke skalám. Zůstaly po nich otisky, zbytky zdiva, kleneb, sklepení. Jako když někdo zvedne kámen a spatří chodbičky hmyzu. Co asi ukrývá za povrchem ta skála, kolik hlasů, nářků, vzdechů se tam zakuklilo a čeká na svou chvíli.Možná odtud vzlétnou motýli k Poslednímu soudu.
***
Čím jsem starší, tím více toužím potkat ještě jednou holčičku, která tak plakala před psychiatrickým ústavem pro děti v Dubí. Bylo nám tenkrát šest let. Nechtěl jsem se vrátit za ty zdi. Maminka mi zahrozila a řekla: Podívej, ta holčička pláče. Jdi za  ní. Potěš ji. Ale já tam ty děti viděla a hlavně slyšela, stále tak křičí a na některých ta nemoc je moc vidět, zapsala si maminka 26. 9. 1966. Co když se on bude snažit přizpůsobit?
A 3. 10. 1966: I s doktorem Bošem jsem mluvila, říkal, že Roman ze své sebejistoty čerpá, aby chlácholil ostatní. Ano, chci tu holčičku potkat. Třeba by teď potěšila ona mě. Jenže vím, že když se dozvím pravdu, všechno zbledne, zešediví, zevšední.
***
Maminka sedí na posteli, má před sebou na stolku talířek s šunkovou pěnou. Marně sbírá sílu k rozlámání housky. Natírá dlouze ty kousky, nemůže se trefit do úst. Naklání se dozadu, padá jí pantofel, jak sedí šikmo a jednu nohu má ve vzduchu. Navlékám jí ten pantofel, za chvíli padá znovu. Upíjí lék proti průjmu a šklebí se, jak je nechutný. Zvedá se jí žaludek. Přichází k nám její spolupacientka.
„Ta určitě spadne,“ říká mi maminka. „Má ležet.“
„Jeden doktor mi říká, musíte ležet, nemůžete chodit,“ začíná nám vyprávět stařenka. „Druhý zase říká, nemůžete stále ležet, musíte chodit. A třetí, ten Ukrajinec, ten má nejvíc rozumu, řekl mi, nikdy jste neměla přestat chodit. Já musím chodit. Víte, co to je? Měsíc jsem ležela, předtím jsem chodila denně čtyři kilometry. V Bílině, znáte to tam? Ten parčík? Obcházely jsme ho s holkama, takovýma devadesátiletýma jako já. Chodily jsme to i víckrát za sebou. Jednou jsme si to počítaly. Víte,kolik jsme ušly za den? Dvacet osm kilometrů. Tak
se mějte,“ loučí se s námi stařenka. „Dobrou noc.“ Vychází ven i s plínkami a andělíčkem. Zavírá za  sebou dveře.
„Kampak, paní?“ slyšíme hlas sestřičky. „Bydlíte na  sto jedničce.“ Pacientka se mlčky vrací. „To jsou nohy, co?“ Ukazuje nám flekatá lýtka plná boláků a černých skvrn. Natahuje k nám ruku s tekutým mýdlem. „Co to je?“ Čtu jí návod na použití.
„Namydlit a pak smýt vodou?“ hladí se stará paní vrásčitou dlaní po rozcuchané hlavě. Udělá dva rozpačité kroky ke koupelně a obrací se k nám. Pokládá mýdlo mamince na stůl.
„Ona má taky,“ ukazuju jí jinou tubu s mýdlem, kterou jsem matce koupil. „Aha,“ kývá hlavou stařenka, „tak se mějte. Dobrou noc.“ Opět vychází na chodbu a zavírá za sebou dveře. A
 znovu slyšíme hlas sestřičky: „Kampak? Kampak jdete? Bydlíte na sto jedničce.“ A tak se dveře znovu otevírají a stařenka se šourá zpět jak provinilé dítě.
„Kolik je vám let?“ ptám se jí. „Devadesát jedna. V dubnu mi bude devadesát dva,“ říká. „Lidi povědí: ta se má, kolik se dožila. On si člověk myslí, že to půjde donekonečna, pracuje, chodí, pak to jde stále pomaleji. Je to pěkný věk, ale zbývá ze mě půl. Nebo čtvrt, nebo tři čtvrtě, to je jedno, ale už nejsem celý člověk. Ztrácím cit, upustím sklenici, vezmu horký hrnek, spálím se. No, alespoň zasmát se musíme, když už máme umřít, že? Je to jedno. Tak se mějte,“ loučí se s námi do  třetice. „Dobrou noc.“ Zavírá za sebou dveře. Sedíme s maminkou schlíple vedle sebe.„Kam jdete?“ ozývá se z chodby. Mohli by si to nahrát na magnetofon.
„Přišel syn,“ argumentuje chabě stařenka. „Žádný syn tu není. Jděte na pokoj,“ vede ji k posteli. „Víte, kde jste?“ „V  nemocnici. Na vrátnici.“
„Skoro jste se trefila,“ usmívá se sestřička na mě a odchází. Ještě za sebou nezavřela a babička je opět na nohou. Ukazuje mi mobil.
„Musím si ho přát k Ježíškovi,“ pokyvuje hlavou stařičká pacientka.
„To se načekáte,“ říkám jí. „Je únor.“
„Těší se děti, musíme se těšit taky,“ pokrčila rameny stařenka. „Kolik je hodin?“
„Šest.“
„Ráno?“
„Ne, večer...“
„Večer,“ říká zamyšleně a opět se má k odchodu.
Fandím té staré ženě. Tiše buď, říkám si, jako myška, uteč jim, uteč. Venku začali zpívat kosové. Dnes ráno jsem jednoho slyšel. Nikdo ho nemůže slyšet jako ten, kdo tráví noc venku nebo u okna dokořán. Tady je přetopeno, zatuchlo, smutno.
Venku je lépe, pravdivěji.
***