Tisíciletý boj o technologii a prosperitu

Simon Johnson je profesorem na Sloan School na MIT. Byl hlavním ekonomem Mezinárodního měnového fondu a třicet let se věnoval bádání o globální ekonomické krizi a jejím překonávání. Hojně publikuje, je autorem (s Jonem Gruberem) knihy Jump-Starting America(2019) a (s Jamesem Kwakem) knihy White House Burning (2013) a bestselleru 13 Bankers (2010).

Daron Acemoglu je držitelem prestižní profesury ekonomie na MIT. Je nositelem řady ocenění a vyznamenání, mimo jiné medaile Johna Batese Clarka, která se uděluje ekonomům do čtyřiceti let, kteří nejvýrazněji obohatili ekonomické myšlení a poznání (2005). Je autorem (spolu s Jamesem Robinsonem) knihy The Narrow Corridor a bestselleru Proč státy selhávají (Why Nations Fail, 2012, česky 2015).

Ukázka:

Optimismus, ale s výhradami

Nerovnost sice prudce vzrostla, mnozí pracovníci však jsou opomíjeni a záchranný proud produktivity se v posledních desetiletích neobjevil, přece však máme důvody k naději. Došlo k obrovskému pokroku lidského poznání a existuje dostatek prostoru pro budování sdílené prosperity založené na těchto vědeckých základech – pokud začneme dělat odlišná rozhodnutí o směru pokroku. Technologičtí optimisté mají v jedné věci pravdu: digitální technologie již způsobily revoluci ve vědě. Nashromážděné vědění lidstva máme dnes na dosah ruky. Vědci mají přístup k neuvěřitelným měřicím nástrojům, od mikroskopie atomárních sil až po zobrazování magnetickou rezonancí a neurozobrazování mozku. Disponují také výpočetním výkonem, který dokáže zpracovat obrovské množství dat způsobem, který by se ještě před třiceti lety zdál jako fantazie.

Vědecké bádání je kumulativní a vynálezci staví na práci těch ostatních. Znalosti se dříve šířily pomalu, na rozdíl od dnešní doby. V sedmnáctém století vědci jako Galileo Galilei, Johannes Kepler, Isaac Newton, Gottfried Wilhelm Leibniz a Robert Hooke sdíleli své vědecké objevy v dopisech, jimž trvalo týdny, nebo dokonce měsíce, než se dostaly na místa určení. Heliocentrický systém Mikuláše Koperníka, který správně umístil Zemi na oběžnou dráhu kolem Slunce, byl vyvinut během prvního desetiletí šestnáctého století. Koperník sepsal svou teorii do roku 1514, třebaže jeho nejčtenější kniha O obězích nebeských sfér vyšla až v roce 1543. Od roku 1514 trvalo téměř století, než Kepler a Galileo navázali na Koperníkovo dílo, a více než dvě století, než se začaly tyto myšlenky obecně uznávat.

Dnes se vědecké objevy šíří rychlostí blesku, zvláště pokud je toho naléhavě zapotřebí. Vývoj vakcíny obvykle trvá roky, ale na začátku roku 2020 vynalezla Moderna vakcínu za pouhých čtyřicet dva dní po přijetí nedávno identifikované sekvence viru SARS-CoV-2. Celý vývoj, testování a autorizační proces trval méně než jeden rok a výsledkem byla pozoruhodně bezpečná a účinná ochrana před závažnými onemocněními způsobenými covidem.

Překážky sdílení myšlenek a šíření technických postupů nebyly nikdy prostupnější a vědě se nikdy nepodařilo nahromadit tak velkou moc. Abychom však mohli stavět na takovém pokroku a usměrňovat jej tak, aby sloužil zlepšování života miliard lidí na celém světě, je zapotřebí přesměrovat technologii. To musí začít střetnutím se slepým technologickým optimismem naší doby a pokračovat vývojem nových způsobů, jak využívat vědu a inovace. Bohužel i bohudík platí, že to, jak využíváme naše poznání a vědu, závisí na vizi – tedy na tom, jak lidé chápou své možnosti přeměňovat poznání v techniky a metody zaměřené na řešení konkrétních problémů. Vize utváří naše volby, protože určuje, jaké jsou naše aspirace, jaké prostředky budeme používat na jejich dosažení, jaké alternativní možnosti vezmeme v úvahu, které z nich budeme ignorovat a jak vnímáme náklady a prospěch z našeho jednání.

Stručně řečeno jde o to, jak si představujeme technologie a jejich přínos, stejně jako to, čím nám mohou uškodit. Bohužel i v těch nejlepších časech mají na to, co děláme s našimi stávajícími nástroji, a na směřování inovací nepřiměřený vliv vize mocných lidí. Důsledky, které technologie přináší, jsou pak v souladu s jejich zájmy a přesvědčeními, často však na úkor ostatních. Bohudík se rozhodnutí a vize mohou měnit. Vize sdílená inovátory napomáhá shromažďování vědomostí a zásadně ovlivňuje to, jak technologii využíváme. Vezměme si parní stroj, který proměnil evropskou, a pak i světovou ekonomiku.

Rychlé inovace z počátku 18. století stavěly na společné představě o řešení konkrétního problému: provádění mechanické práce pomocí tepla. První široce používaný parní stroj vytvořil někdy kolem roku 1712 Thomas Newcomen. O půl století později James Watt a jeho obchod ní partner Matthew Boulton vylepšili Newcomenův projekt oddělením konden zátoru a vytvořili účinnější a komerčně mnohem úspěšnější stroj.

Sdílenou vizi můžeme vidět v tom, čeho a jakým způsobem se tito inovátoři snažili dosáhnout: pomocí páry tlačit píst tam a zpět uvnitř válce, aby se vytvořila práce, a pak zvýšit účinnost těchto strojů tak, aby je bylo možné používat mnoha různými způsoby. Sdílená vize jim umožnila nejen vzájemně se od sebe učit, ale znamenala, že přistupovali k problému podobnými způsoby. Zaměřovali se především na to, čemu se říká atmosférický motor, ve kterém kondenzovaná pára vytváří vakuum uvnitř válce, což umožňuje, aby píst posouval atmosférický tlak. Rovněž vesměs nebrali na vědomí další možnosti, jako jsou vysokotlaké parní stroje, které poprvé popsal Jacob Leupold v roce 1720.

V protikladu k vědeckému konsensu osmnáctého století začaly být vysokotlaké motory v devatenáctém století standardní. Vize prvních inovátorů parních strojů také znamenala, že byli vysoce motivovaní a nezamýšleli se nad cenou, kterou bude možná třeba za tyto inovace zaplatit – například nad velmi malými dětmi posílanými pracovat v tvrdých podmínkách do uhelných dolů, jejichž budování umožnil zlepšený odvodňovací systém poháněný párou.

Totéž co o parních strojích platí o všech technologiích. Technologie neexistují nezávisle na vizi v pozadí. Hledáme možná řešení problémů, s nimiž se setkáváme (to je vize). Představujeme si, jaké nástroje by nám mohly pomoci (také vize). Otevírají se nám rozličné cesty a my se soustředíme jen na několik z nich (což je další aspekt vize). Poté zkoušíme alternativní přístupy a na základě těch to poznatků experimentujeme a inovujeme. V tomto procesu se objeví překážky, náklady, a téměř jistě i nezamýšlené následky, dost možná i utrpení některých lidí. Jestli nás to odradí, nebo dokonce usoudíme, že zodpovědnější bude se svých snů vzdát, je to další aspekt vize. Co ale určuje, která technologická vize převládne? Rozhodování se sice týká toho, jak nejlépe využít naše kolektivní vědění, rozhodující faktory však nejsou jen technického rázu ani nespočívají jen v tom, co dává smysl z čistě inženýrské ho hlediska. Rozhodnutí je v tomto kontextu v podstatě založeno na moci – moci přesvědčit ostatní, protože různá rozhodnutí přinášejí prospěch různým lidem. Ten, kdo má větší moc, s větší pravděpodobností přesvědčí ostatní o svém hledisku, které zpravidla bude v souladu s jeho zájmy. A komu se podaří proměnit své myšlenky ve sdílenou vizi, získává další moc a společenské postavení.

Nenechte se zmást monumentálními technologickými úspěchy lidstva. Sdílené vize pro nás mohou být stejně dobře léčkou. Firmy provádějí investice, které management pokládá za nejlepší pro jejich konečný hospodářský výsledek. Pokud firma zavádí třeba nové počítače, musí to znamenat, že vyšší výnosy, které vytvářejí, více než vynahradí náklady. Ale ve světě, ve kterém naše jednání řídí sdílené vize, neexistuje žádná záruka, že tomu tak skutečně bude. Pokud všichni dojdou k přesvědčení, že jsou zapotřebí technologie umělé inteligence, podniky budou investovat do umělé inteligence, i když existují jiné, potenciálně přínosnější způsoby organizace výroby. Podobně, pokud většina výzkumníků pracuje na určitém způsobu, jak vylepšit strojovou inteligenci, ostatní dost možná půjdou věrně, případně i slepě, v jejich stopách.

překlad Jindřich Veselý