Recenze z média Český rozhlas

(...) Náboženský fanatismus, posílený účinky duchovních drog, plíživě infiltruje do pozemské světské společnosti, která postrádá obranné mechanismy proti velkým ideologiím i transcendentálním psychofarmakům. Hlavní hrdina Lucas bude mít plné ruce práce postavit se tajemné síle, jejíž podhoubí proniká až do lidské krve. Autorka se netají tím, že se inspirovala událostmi 11. září 2001. Nestvořila však černobílý příběh o boji hodných a zlých, nýbrž monumentální obrazné zamyšlení nad rozdílnými přístupy k hodnotám, nad hledáním nadosobního smyslu, nad realitou a přeludy.

(...) Rudiš ubral na postmoderních kompozičních finesách a přidal na tempu vyprávění. Vzdušná sazba knížky připomene na první pohled báseň v próze. Krátké holé věty jsou zalamované jako verše, text letí po stránkách až s jistou bezohledností dravé řeky, nicméně nikoli bezúčelně: novela silně a suverénně mohutní – a graduje.

Hitler jako šašek? – kniha Timura Vermese byla a stále je překvapením německého knižního trhu. Nikdo ji neavizoval, v tisku se před zveřejněním neobjevilo téměř nic, reklama byla prakticky nulová. A přesto tento neuvěřitelný úspěch – dodnes se prodalo půl miliónu výtisků. (...) Jeden soukromý vysílač objeví jeho talent domnělého Hitlerova imitátora a angažuje ho. Hitler se stane brzy hvězdou, která nikdy nevypadne z role. To, co míní vážně, považují všichni za výtečnou situační komiku. A opět dochází k tomu, že Hitler fascinuje masy – pro něj samozřejmost, pro jeho fanoušky komediální um.

(...) Knížka, ze které dnes mávám, se jmenuje Tajemný život sněhuláků aneb Příhody sněhuláka Sněhošlápka a jeho kamarádů. Napsali Bohumír Socha a Radomír Socha, ilustroval Miroslav Růžek a vydalo příbramské nakladatelství Amenius. Dozvíte se například, jak se v zimě daří lesní zvěři, že i v zimních měsících rostou houby, třeba hlíva ústřičná a sametonožka - a obě jsou léčivé. A že sněhulákům daleko víc sluší oči kaštanové než bůhvíkde posbírané uhlíky, a taky, proč Sněhošlápek přišel o tu partu z hřiště a že mu Honzík postavil dva nové kamarády: Lysohlávka a Kadeřávka.

(...) Kořeny temného příběhu sahají hluboko do minulosti, ale sympatický komisař Van Veeteren se tím nedá odradit a zamotaný případ vyřeší – viník je na ráně, ale vsadím se, že ho neodhalíte. Jestli se chcete odpočinout, tahle knížka vás rozptýlí.

(...) Podobně jako v Nebi pod Berlínem nebo v Grandhotelu, Jaroslav Rudiš ve své knize sleduje postavy svérázné, trochu podivínské, „vyšinuté“ z jakéhokoliv hlavního proudu. Mluví jejich jazykem, srozumitelně a přirozeně. Nenavrhuje jim ani čtenářům „nejlepší“ řešení, nerozhoduje jejich zápasy, jen o nich ví a nechává je znít. Lehce tak dociluje, že se jeho kniha výborně čte.

Vladimír Birgus a Jan Mlčoch vzbudili před pěti lety coby kurátoři výstavy Česká fotografie 20. století jak obdiv, tak názorový střet na stránkách Hospodářských novin. Jistě se nezavděčí každému ani stejnojmennou knihou, nicméně povedlo se jim dotáhnout historii zdejšího fotografování do finále, které má i anglickou a německou verzi. To je vynikající zpráva pro celou naši kulturu. Oč větší popularitě se totiž fotografové těší, tím více jsou zanedbáni uměnovědci.

(...) Druhá Tomáškova sbírka Málo slov vyšla roku 2003 v Triádě. V novější básníkově tvorbě znatelně ubylo exprese (zvláště té explicitní), autor intenzivněji pracuje s lyrickým náznakem, veršovou zkratkou. Zachovává však paralelismus osobního i nadosobního, lidského i přírodního. Dění básně je často situováno do nevábné pražské periferní scenerie (například nuselské okolí Botiče) i do mrazivě české krajiny. Zde se odvíjí jemná reflexe proměn osobní historie (přibyly motivy rodinné, dětské…) i tolik determinovaného života současné české „polis“. Hrůzy i radosti jsou uloženy více pod povrch, ale právě intenzivní kroužení kolem nich a usilovné hledání lapidárního a sugestivního výrazu charakterizuje Tomáškovy texty tohoto období. Byť jejich nota poněkud ztichla a zkomorněla, nezmizela autorova citlivá (mnohdy ironicky zahrocená) pozornost vůči nedávným i současným mocichtivým stínům minulosti, rozmývaným vinám a dvojakosti zapomnění.

Vlastně román, jak zní podtitul prózy Jakub spí, je částečnou kronikou jedné rodiny, vyprávěním z poválečného období, převážně z počátku druhé poloviny minulého století. (...) Konkrétně jde o příjemně rozvrženou šňůru rozpomínání. Zážitky jako by se znovu vynořovaly z mysli někdejšího dítěte. Ožívají v drobných celcích, ne chronologicky, ale vázány k lidem, věcem, okolnostem. Chlapec mluví o svém tatínkovi, který trpí epilepsií, mamince s psychickými problémy i tělesně postiženém bratru Sluníčkovi. Ale není to žádné posmutnělé rozvažování. Melancholické ano, občas mírně kruté, tak jak se může svět odrážet jen v dětském pohledu. (...) Jazyk, kterým Klaus Merz vypráví řádku svých příběhů, je úsporný, koncentrovaný. Zdá se, že jediná věta dokáže obsáhnout nejen dlouhé časové období, ale že do ní autor uměl ukrýt pestrost, intimitu lidských vztahů, osudovou bolest, prostotu i vzácnost sdílení; vše podáno bez kýče a citového vydírání.

Kouzlo místa vnímal Klaus Merz "několik měsíců", jak se dočteme na obálce jeho básnické sbírky. Bylo to uhranutí, překvapení, nadšení? Protože autor je spíše jazykový a výrazový minimalista, je třeba se připravit na to, že pokud v jeho verších jsou vetkány silné zážitky, a snad i okouzlení, je třeba je pozorně dohledávat a skládat, jak znovu napovídá obálka knihy, jako mozaiku z četných pestrých kamínků.(...) Barvy, kterými básník kreslí své obrazy, samozřejmě čerpají ze škály modré, ale též namáčí do Veronesovy zeleně s konturou zlatavého lesku. Klaus Merz citlivě mísí polohy vznešené i obyčejné, svým typicky sevřeným projevem popisuje navštívené místo v mikropříbězích - lákavě snivých, vnímavých pro detail. V impresích, které jsou spolehlivou pozvánkou tam, kde loďky znovu vyplouvají.

Nadání pro nalezení prostoru nehlučnosti, v němž pronesená slova vyzní, se ve druhé Erbanově sbírce stvrzuje. (...) Na každé stránce se otevírá samostatný obraz - koncentrovaný, střídmý, přesto fantazii podněcující. (...) V poezii Víta Erbana se zkrátka šťastně setkaly literární a kulturní tradice, porozumění stylu a estetice s evidentní autorskou citlivostí a zručností spojit to vše ve vynikající a přitažlivý celek.

(...) Pro autora je charakteristická součinnost s prostudovanými texty, s životopisy svatých, s oblíbenými básníky. Odtud vedou přirozené paralely evropské vzdělanosti. Jejím jednoznačným základem je potřeba zachování živé tradice: Bible, Dante, Jan od Kříže i Kateřina Emmerichová, Mácha i Goethe, Vladimír Holan, Jan Čep, Josef Vašica, F. X. Šalda, Romano Guardini, Hans Urs von Balthasar. Evropa, kterou Neuwirth prochází a popisuje, není dělena hranicemi či zřízeními, protože je pevně uložena v jednotě nezpochybnitelných duchovních hodnot antiky a křesťanství. Ohrožení těchto kvalit, jejich "zapomnění", vede k úpadku bez ohledu na stav politiky. Zápisky Vladimíra Neuwirtha byly skvěle editorsky připraveny a noblesně vydány Robertem Krumphanzlem v nakladatelství Triáda. Závažnost a hloubku textů je možné přirovnat k Deníkům maďarského spisovatele Sándora Máraiho. Oba autoři přihlíželi zániku zvyklostí a hodnot, kterým byli ochotni obětovat život, oba mapovali evropskou kulturu s nebývalou prozíravostí a se zvláštním ohledem k jejím kořenům. Čtení obou vyvolává smutek i obdiv.

(...) Vyšla letní knížka, která by vás mohla potěšit: napsal ji českobudějovický autor Jan Cempírek. Už před časem osvěžil domácí literární scénu návodem, jak zfalšovat mezinárodní vlakovou jízdenku: tyto praktické pokyny doprovodily Cempírkovu prvotinu Rafinerie, příběh ze života pouličních hudebníků. Nová kniha se jmenuje Autostop.cz a sklenuly se v ní tři povídky v jeden celek, doplněný ještě mikropříběhy. V sympatické úpravě Joachima Dvořáka vydalo knihu nakladatelství Gutenberg.

(...) Muzikál expres je vůbec první českou publikací, která podrobně mapuje vývoj světového muzikálového divadla od Show Boat až po The Producers. Zabývá se vlastní historií, vývojem tohoto druhu hudebního divadla a dobovými souvislostmi.

Není obvyklé, aby autor či autor předmluvy čtenáře vyzýval k hlasitému čtení. Několik takových knih už ale existuje. (...) Maminka není doma je další knihou, která vychází ze stejných předpokladů, ale vytváří svébytnou poetiku. Se směsí humoru, skepse a sebeironie reflektuje autorka, herečka Divadla v Dlouhé Jaroslava Pokorná, své dětství, dospívání a dospělost tak, jak se jí vyjevovaly v hodinách autorského čtení na Katedře autorské tvorby a pedagogiky DAMU.