Poslední sbírka poezie literárního vědce, rusisty, překladatele a básníka Jiřího Honzíka je ohlédnutím za životem člověka, kde se motivy milostné prolínají s konečností bytí.
Vztah mezi myšlením a imaginací má zcela zásadní význam pro literaturu i filosofii. Kniha, v níž je konfrontováno středoevropské vnímání reality s myšlením sousedních kultur ovlivněných odlišnou historií.
Kniha představuje Jaromíra Šavrdu (1931-1988), ostravského básníka, prozaika, novináře, vydavatele samizdatové edice Libri prohibiti, disidenta a politického vězně s ohledem na jeho literární práci a občanskou angažovanost v totalitní zemi.
Soubor šesti rozsáhlých textů prvořadého českého esejisty Josefa Kroutvora je věnován vztahu člověka, krajiny a písemnictví, potažmo výtvarného umění, a to od počátku 19. století do současnosti.
Rozpravy, polemiky a úvahy o tom, co lze považovat za důstojnou náplň života a obhajoba lidského práva rozhodovat o svém bytí i na jeho samotném konci, ve chvíli, kdy člověk ztrácí možnost ukončit život vlastní rukou.
Básnická sbírka Petra Krále zkoumá skutečnost – a současný svět – zvenku i zevnitř, otírá se o ni perfidním popěvkem a vniká do ní drzou obraznou sondou, sleduje ji v nočním ztišení i v ranním zjitření, těží z ní hned mnohastránkovou skladbu...
Studie o současné české dramatické tvorbě si všímá nové tvorby autorů, kteří byli za minulého režimu umlčeni i těch, kteří jím byli s jistým omezením trpěni. Připomíná tvorbu autorů malých divadel a divadelníků, kteří se etablovali po změně režimu.
Vůbec první české vydání jednoho z nejrozsáhlejších básnických textů Mariny Cvetajevové, který byl v roce 1925 z části napsán ve Všenorech u Prahy a dokončen téhož roku v Paříži. Paradoxně dosud nikdy nebyl do češtiny přeložen a vydán.
Dva texty o významných italských městech, kterými autor poukazuje na umění cestovat „básnicky“ a návštěvy cizích míst tak prožívat jako jedinečná dobrodružství.
Ve své aktuální básnické sbírce míří Marie Jehličková k širokodechým litaniím a hymnům, plných neologismů, archaismů, patosu a závratí. Neleká se velkých abstraktních pojmů ani kosmických a existenciálních hlubin.
Mariánský příkop, jak říká autor básnické sbírky stejného názvu Michal Matzenauer, je pro něj asi nejtajemnější místo na zemi. V mládí používal tuto tajemnost často ve svých obrazech. Nyní se k tomuto symbolu vrátil a zpracoval ho v básních.
Text před mnoha lety jistě vznikl v určitém dobovém kontextu, i dnes ale působí neuvěřitelně živě. Je čtivý a imaginativně inspirativní. Můžeme jej vnímat jako určitou poetickou esej, v níž autor zkoumá hranice vlastního psaní a literatury vůbec.
Dvanáct studií v knize výtvarného a literárního kritika Radima Kopáče (1976) má jako svorník titulní okraj, kulturní periferii, čili tu oblast, která je vesměs jak mimo zdejší umělecký, potažmo literární kánon, tak mimo zájem médií.
Ve svazku Nemožnost člověka autor uvažuje nad tím, co se to s moderním člověkem vlastně děje a kam směřuje, jak se proměnily hodnoty jednotlivce a celé společnosti, co způsobuje rozvoj techniky a kam se poděly tisícileté tradice.
