Persepolis

(...) První a hned nejlepší íránský komiks všech dob stojí na zadní straně knihy Persepolis Marjane Satrapiové, jež se objevila i češtině. Všechna ta tvrzení jsou pravdivá i sedm let po vydání francouzského originálu. Ještě by se chtělo dodat "a k tomu ženský" - jelikož ho nakreslila i napsala táž žena a ženy v jejích grafických memoárech hrají významnou roli.
Přitom Persepolis není jen o ženách a jen pro ženy. Kniha je určena všem, kteří se chtějí dozvědět, jaké to bylo vyrůstat v Íránu v dobách islámské revoluce a v čase íránsko-irácké války.

Grafický román Persepolis íránské autorky Marjane Satrapiové (1969), resp. jeho právě přeložená první část, bere čtenáři od první stránky dech - a to přesto, že černobílá kresba i syžet jsou jednoduché a realistické. Přímost, s níž autorka, dnes žijící a pracující ve Francii, příběh vyslovuje, stejně jako evokativnost její dynamické a konkrétní kresby, tu slouží jedinému: autoterapeutickému svědectví o brutálním nesouladu osobních dějin s dějinami nadosobní státní moci.

(...) Satrapiová zvolila jednoduchý, černobílý styl kresby, který připomíná spíše dětské seriály s prvky asijské kresby. Nevyužívá komiksovou dynamiku, jednotlivá políčka na sebe většinou nenavazují jinak než časovou sousledností. Důraz klade na vypointované momenty plné hořkého humoru, spíše ve stylu krátkých stripů.

(...) Satrapiová (...) dění sledujeme očima naivního dítěte, které vše vnímá velmi bystře a zjitřeně, přičemž do svých hovorů či dětských her neomylně vloží právě ty zážitky, které dospělý raději ze vzpomínek vytěsní nebo o nich alespoň příliš nemluví.

(...) A právě v tomhle kontrapunktu vystupuje síla komiksu knihy Marjane Satrapiové. Ve skvělém vykreslení dětského pohledu, v němž přetvářka a zlo vystoupí odhalené na kost.

(...) Persepolis je skvěle namíchaný koktejl osobních niterných vzpomínek a popisu určité historické reality. Prostý jazyk dokonale zachycuje absurditu režimu a zároveň souzní s výtvarným projevem autorky. Je to krásný komiks, už aby vyšel česky druhý díl.