Povídky

(...) Podstatný na těch povídkách snad není ani tak děj: většinou jde o zbeletrizované soudní případy, které Winter našel při svých archivářských bádáních (kromě dvou regálů přečetl celý rakovnický archiv a kus pražského). Důležitější je to, jak je většinou tragický děj zakomponován do detailního obrazu dobového života. Kulisou je metropole vykreslená tak, že text může sloužit jako průvodce po ulicích rudolfinské Prahy s jejím ruchem, hlukem, vůněmi či spíš pachy. Z toho bizarního rumrajchu se postupně vynořují postavy, jež se stanou aktéry dramatických dějů. V nich povětšinou dojdou k nešťastnému konci, jsou to "zmarněné životy": připletou se k šarvátce, zoufalství je dovede k sebevraždě nebo jakýsi absurdní a přitom logický sled událostí na šibenici.