Domek na vinici

(...) Ve sbírce existuje naděje, jejíž život započal už v Písečném dítěti. Na konci, překvapivě prozaickém, se autorka znova pokouší setkat s mrtvými, kteří jsou sice vybledlou vzpomínkou, ale pořád v dětské duši existují. A nejde jen o mrtvé lidské bytosti, ale také o věrné psí kamarády. Páter však dětskému hrdinovi na hodině náboženství tvrdí, že zvířata do nebe nepřijdou, neboť nemají nesmrtelnou duši. Tento nespravedlivý křesťanský verdikt, kladoucí zvířata na jiný stupeň hodnotové pyramidy, však dítě nemůže přijmout. Proto si ujasní, že Bůh není otcem, a napíše to "vlasovými písmeny na spodní stranu linolea". V dětské vzpouře proti autoritě kněze se ukrývá silný moment - jako by nám Fischerová říkala, že Domku na vinici, onoho pevného bodu, lze dosáhnout jen vzpourou proti tradiční představě ráje.

Nová sbírka Violy Fischerové, Domek na vinici, je z převážné části rozhovorem s těmi, kdo již nejsou mezi námi, a střetáváním s tím, co již pominulo.

Fischerová je považována za jednu z předních českých básnířek současnosti. Po dvou tematicky a náladově ucelených sbírkách Předkonec a Písečné dítě (obě 2007) vydává nakladatelství Fra její Domek na vinici, knihu, o které básnířka sama říká: „On je to vlastně takový Předkonec 2, jenže tentokrát vztažený na mne.“

Nová básnířčina sbírka se vrací do prostoru vzpomínky na zemřelé blízké.Životní okolnosti dovolily Viole Fischerové vydat svou první sbírku teprve v osmapadesáti letech: Zádušní básně za Pavla Buksu se objevily roku 1993. Po šestnácti letech a po několika dalších svazcích, které zpřístupnily jak starší, tak současné verše, se uzavírá kruh: v poslední sbírce Domek na vinici se básnířka znovu obrací zejména ke svému zesnulému prvnímu manželovi. (...) Sama básnířka přirovnala svou aktuální sbírku k Předkonci, vydanému předloni. A o něco rozsáhlejší Domek na vinici skutečně nepřináší mnoho nového; je zkrátka vytříbeným výrazem citlivého nitra. Rizika, která s sebou takto intimní poezie nese, jsou známá: tíhnutí k exaltovanosti, bolestínství, posluhování vlastním pocitům. Zdá se, že jim Viola Fischerová umí uniknout: opět poskládala jen ta nejnutnější slova, aby vznikla báseň.

(...) Kde je tedy její domov, který dům, domek jí patří? Odpověď nabízí hned úvodní text: "Tak cenné zdi / Co v nich minulo štěstí / i neštěstí." Také ze stránek Domku na vinici, psaného jako deník jejího života, znějí nejčastěji milostné a záhrobní tóny. A znovu se vší intenzitou: když láska, tak plně prožívaná, smyslná, jedinečná, když smrt blízkého člověka, tak nevyhnutelnost, kterou je třeba přes veškerou tragédii přijmout a unést.(...) Tato básnická filozofie, zvláštním způsobem popírající čas a kombinující vášeň a vřelost s vyrovnaností a klidem, je natolik svébytná a zralá, že čtenář autorce rychle odpustí, že verše v celé sbírce znějí velmi podobně. Že první text prozradí to podstatné a další texty už jen variují, dobarvují a zpřesňují: obraz domova, který je vždycky tam, kde žijeme, milujeme a umíráme.

(...) Jde o trvání si na svém, nebo o pouhopouhé opakování se? V případě Violy Fischerové to první. Romanopisec, který zažil s knihou velký prodejní úspěch, může snad propadnout opakování úspěšného modelu - ale básnířka nabízí i v Domku na vinici texty překypující emocemi. V knihkupectvích zahlcených svazky, v nichž osvědčení autoři opakují osvědčené recepty, člověku musí dříve či později dojít, že Literatura je, když... Když někdo pozoruhodný říká něco pozoruhodného. A to na Violu Fischerovou pasuje: "Znát přítomnost/ to se člověku teprve zatočí hlava// nad minulými propastmi/ je i budoucnost dávná// Holé teď// bez lávky/ bez anděla/ od rána do večera".

(...) Málokdo píše o svém dětství tímto způsobem. Nejčastěji autoři využijí časového odstupu, aby ve třetí osobě popsali hlavně sebe. Ale Violu Fischerovou k napsání této prózy pohnula úzkost nad smrtí zvířete a nad otázkou, jak to s lidskou i zvířecí duší chodí po pozemské smrti. Víra v nesmrtelnost duše, v trvání našeho vědomí si sebe a ostatních i po smrti sice ve sbírce není zdůrazňována přímo, ale podprahově ji cítíme neustále. Asi jako je v domě okny cítit zahrada po dešti. Procházíme se místnostmi a oceňujeme i to, že nás paní domu při své kultivovanosti provádí spíše po podkroví než po temných zákoutích ve sklepě.