Hanebný pancharti

(...) To, co je radikálně nepřehlédnutelné při samostatném čtení, je základní posun, který vás v kině překvapí možná nejvíce. Tarantino se totiž rozhodl oproti historickým skutečnostem ukončit válku dříve. A to v kině uprostřed Paříže, které se nápadně podobá společnosti Gaumont. Kapitola pátá, kterou filmové dílo vrcholí, je i ve scénáři kapitolou poslední. Operace kino, jak se jmenuje úmysl vyhodit sál s celým kinem, kde se shromáždí všichni potentáti, je tu dovedena do krvavého konce. Tarantinovi se tu mistrovsky povedlo porazit oba znepřátelené tábory. A nejen to: svůj úmysl dovedl do konce ve formě psané, ale i vizuální.

(...) K premiéře Hanebných panchartů vychází v nakladatelství Mladá fronta pod stejným názvem původní scénář od Quentina Tarantina. "Obsahuje pár scén, které ve filmu chybějí a z nichž se dá lépe vyčíst motivace postav," říká Petr Zenkl, který text překládal takříkajíc "naslepo". Film, k němuž dělal i titulky, totiž sám viděl poprvé celý až týden před premiérou. To už byla knižní podoba scénáře na světě. (...) Co je v ní navíc? Na rozdíl od filmu tu vysvětluje "Lovec Židů", proč prchající Šošanu nezastřelil - včetně žertu "možná uprchne do Ameriky a stane se prezidentkou Spojených států". Scénář také objasní, jak se židovská dívka na útěku mohla stát majitelkou pařížského kina, a přidává retro dalšího z "panchartů" včetně ženského jména vepsaného na jeho vražedné baseballové pálce. (...) Gramatika však podle překladatele výsledný film neovlivní. "V knize jsou i okamžiky, které na plátně chybějí, naopak ve filmu je navíc výtečná a nečekaně volená hudba.