Lord Mord

(...) Urban nechá záporné postavy svého románu pozabíjet, ale ví, že taková satisfakce je nejen jaksi nehumánní, ale taky zůstává jen osobní a nic neřešící - ten hlavní zápas už je stejně prohrán a hrabě Arco neuspěje ani se svou individuální vzpourou, zbourán je i jeho dům. Právě tímto konceptem však dokázal, myslím si, prostřednictvím napínavého příběhu s tajemstvím vyvolat v život tu správnou otázku: Můžu já jako občan něco dělat? A možná i další: Koho například budete volit? Ty usměvavé, ustaraně optimistické tváře, které nás přesvědčují, že jsme všichni v jednom týmu, a proto chceme v Praze olympijské hry?

Jak naznačuje nastíněný půdorys zápletky Urbanova románu, čeká na jeho čtenáře dobrodružný příběh odvíjející se v rychlém tempu, který hlavního hrdinu strhává s sebou jako rozvodněná řeka.

Příběh, který nám tentokrát Urban vypráví, je vlastně českou variantou story o tajemném Jacku Rozparovači, jenž v temných uličkách Londýna mordoval prostitutky. A protože ke klíčovým rysům Urbanovy poetiky nepatří jen kombinace atraktivního děje, pitoreskně hrůzostrašného tématu a aktuálních politických asociací, ale také začlenění příběhu do zcela konkrétního prostoru, stál jako autor před úkolem, jaké prostředí pro tento příběh zvolit.

(...) Urban nachází úlevu v pletenci jednoduše i složitěji průhledných aktuálních narážek, průniků současnosti do příběhu z dávných dob, kdy Prahou, tou "provinciální zemljankou", lomcovala parostrojní modernizace, národnostní šarvátky, pogromy i strach z přízraků. Varoval nás ovšem už na samém začátku svého příběhu: "Dokonce i historie je smyšlená." Lord Mord (vypravený nakladatelstvím Argo v malém příjemném formátu a v nápadité grafické i výtvarné úpravě Přemysla Růta - což jsou už téměř erbovní znamení Urbanových próz) patří ke knihám, které stojí za to číst. A přemýšlet nad nimi. I o tom, co stojí mezi řádky.

(...) Dějové eskapády, jak naznačeno, napájejí dva základní zdroje: jedním je tradice krvavých románů, obecněji napínavého čtiva, druhým dobové politické a společenské reálie - sváry mezi českým, německy mluvícím a židovským živlem, ale zejména asanace řízená pražským magistrátem. (...) Nicméně obraz ghetta v Urbanově podání zdá se mi jedinečný. Podařilo se mu vytvořit dostředivý prostor, území, do něhož je čtenář vtahován stejně silně a neodbytně, jako je ghettem přitahován šlechtic Arco. Urban přitom ghetto neidealizuje: je to území zakouřené, špinavé, potemnělé, agresivní i bez těch ornamentálních vraždiček provedených monstrem jménem Masíčko. O životním stylu a ruchu v Praze přelomu 19. a 20. století se pochopitelně můžeme dočíst v dostupné literatuře historické či v dobové tvorbě beletrické, ale Urban vystavěl území, v němž se pohybujeme tak, že životní styl a obtíže té doby a toho místa pociťujeme velmi naléhavě, uvědomujeme si pomalost a obtížnost tehdejší existence ve srovnání se servisem, jímž jsme obklopeni my dnes.

(...) Na rozdíl od předchozích románů, v nichž Urban kladl důraz na jedno téma, v Lordu Mordovi umně propojuje více motivů. Spolu s Arcem, dělícím většinu svého času mezi návštěvy nevěstinců a šermířských tréninků, můžeme sledovat zárodky bouřlivých politicko- společenských změn na sklonku devatenáctého století, přičemž nejvýraznějším tématem je Arcovo znechucení z postupující asanace židovského města, které je nahrazováno přímými ulicemi lemovanými činžovními nebo bankovními domy. (...) Z románu čiší autorova radost z psaní příběhu, v němž mohl popustit uzdu své imaginaci a intelektuální invenci s jasným cílem pobavit nejen sebe, ale především své čtenáře.

(...) Lord Mord je románem nepochybně postmoderním - nejen využitím městského prostředí, nejen díky polemice s historií a sepětí děsivého s krásným či společensky významného se zanedbatelným, ale i v tezi poetické reprodukovatelnosti motivů a témat, která nemůže být samotnému textu ke škodě. Hra s nepůvodností či vrstvením nejrůznějších pretextů a charakteristických autorských prvků některých romantických a nyní i dekadentních autorů představuje výraznou vrstvu Urbanova stylu. Spisovatel v novém "historicko- hysterickém" románu tedy nijak neslevil ze svých předchozích autorských kvalit a skoro by se dalo říci, že ani nezklamal své skalní fanoušky, kterých v České republice i blízko za jejími hranicemi není málo.

(...) Zdánlivě nesouvisející motivy - asanace Židovského města, brutální vraždy, vyžilý šlechtic, tajemné židovské strašidlo i politické události - splétá Urban do příběhu pomalu. Autor si v klidu vychutnává dobové obrazy skoro jako z příběhů policejního rady Vacátka, finále ale začne prudce nabírat na obrátkách a tajemné se propojí s reálným ve fascinující symbióze. (...) Román je vyzývavý po jiné stránce. Nastiňuje otázku politické manipulace a propagandy, jejichž mechanismus nerozlišuje staletí. Stále dokola jsou obyvatelé přesvědčováni o správnosti politických rozhodnutí a mají-li pochybnosti, je vždy poblíž nějaký Kleinfleisch, strašidlo bez tváře, aby nahnalo strach.

(...) Připomínat znovu Urbanovo jazykové a stylistické umění zavání nošením dříví do lesa. Autor si osvojil neobyčejný vyjadřovací způsob spojující strohou expresivitu se zalíbením v archaizujících slovech, pod jeho perem však žijících zcela přirozeně. Volba muzeálního slovníku dodává kromě svérázné autenticity také velmi jemné předivo slovního humoru. (...) Není to hrdina právě sympatický, nedokáže ze sebe vykřesat ty správné lidské emoce. Ale jeho přímý přístup k životním výzvám a ochota se za své zájmy bít na život a na smrt jsou něčím, co v době sílící moci zkorumpovaných státních úředníků začíná chybět.

(...) Spíše než o silný příběh tu jde o čtivou pouť ulicemi Prahy zmizelé. Všudypřítomný archaismus i výrazná autostylizace hlavní postavy zrcadlí samotnou podstatu knihy. Stejně jako hlavní hrdina rozvážně prochází zapadlými končinami umírajícího města a hájí hodnoty zcela anachronické, i autor přináší ve svém textu cosi staromilsky zatuchlého a zašlého, pomalého a vláčného. Proti zářícím fasádám literární moderny stojí osobitá patina křivolakých uliček Lorda Morda. Urban se zmíněnému tvůrčímu stereotypu nepokusil uniknout, naopak ho umně zúročil a vytvořil jeden ze svých nejlepších románů. Knihu s půvabnou duší v čase triumfující bezduchosti.

(...) Nicméně je třeba autorovi přiznat, že v románu Lord Mord opět prokázal schopnost oživit tradici čtenářsky přitažlivého, obecně přístupného románu, jaký ve stylu takového Alexandra Dumase staršího nebo Paula Févala dokáže upoutat pozornost od začátku do konce. (...) Přece jen se však i v takovémto díle tají pod zábavným povrchem hlubší smysl - spodní tón postmoderního protestu vůči myšlence přímočarého pokroku bezohledně bořícího tradiční hodnoty, která byla spojována s modernistickým uvažováním. To je ostatně leitmotiv, jejž bylo možné sledovat již v dřívějších prózách Miloše Urbana. Ten také dodává jeho tvorbě rys, jenž ji vymaňuje z nástrah kýčovité konzumentské produkce a zachraňuje ji pro umění.

(...) Na pozadí temných dějin Prahy přelomu devatenáctého a dvacátého století rozehrává příběh postav, které myslí se zkušeností člověka ze století jedenadvacátého. Jako by byly Urbanovy knihy odkojené televizními horory. "Horor, vraždy, hrůza, která se tam děje, to jsou prostředky, jež udržují čtenářovu pozornost a nutí ho rychle otáčet stránky dál. Myslím si, že hororové romány nemusí být jenom lehké žánrové čtení," vysvětloval Urban svoji fascinaci tímto žánrem.