Kdo v zlaté struny zahrát zná

(...) Texty Petra Mazance (67) jsou většinou vytištěny na nestejně dlouhých řádcích, jejich řeč je však docela obyčejná bez básnických ozdob a citově jsou až monotónně zklidněné. Zkušenějšímu čtenáři přitom neunikne jejich vnitřní napětí a povšimne si i nenápadné spřízněnosti s některými klasiky modernismu (Eliot, Masters). (...) Poezie má u Mazance podobu drobných pozorování, prchavých pocitů, letmých ozvěn, útržkovitých záznamů zdánlivých banalit. O básnické kompetenci se tu nedá pochybovat, neboť celek knihy je vyladěn neobyčejně působivě a přesvědčivě. (...) Ovšem celistvý obraz, do jakého se tyto snadno přehlédnutelné stopy v knize skládají, dává naději, že ani ten nejzanedbatelnější život v nejzapadlejších krajích světa není tak docela bezvýznamný.