Volání kukačky

(...) Příběh plyne jako voda, je sevřený, plný drobečků nápovědy a detailů vzbuzujících čtenářovu pozornost a lákajících k otáčení listů. Zhruba do dvou třetin knihy čtenář bez problému "stíhá" detektivovy dedukce a vítá, že Strike není génius typu pana Holmese, a že tedy není o nic napřed. Ke konci se naopak začnou indicie sypat ze všech stran a řešení případu spadne tak trochu odnikud. To ovšem čtenáři nebrání vychutnávat si přesné, promyšlené popisy a postřehy ("muž oplývající sebevědomím, jaké člověku dokáže dodat jen dobře zdokumentovaný rodokmen sahající přes dvanáct generací") i drobné vtípky (filmový producent "byl stejně ošklivý jako jeho filmy").

(...) Autor(ka) umí klasickou detektivku mistrně. Kniha odsýpá neuvěřitelným tempem, a přitom jde vskutku "jen" o vyšetřování jednoho zločinu a dopadení pachatele. Na rozdíl od severských detektivek se Volání kukačky neuchyluje k žádným žánrovým mixům ani k přehnané nechutnosti. Oproti úspěšným americkým detektivkám se zase kniha nesnaží předstírat hoch literaturu a nepřerůstá ve společenský román (jak mimořádně působivě učinila například Gillian Flynnová ve Zmizelé). Je čistou detektivkou, jejíž kvality jsou pouze v tom, jak důmyslně je vybudovaná. A právě zde musíme před Rowlingovou znovu smeknout. Stejně jako mimořádně vytvářela dětskou (a později teenagerskou) fantasy, i detektivka jí jde od ruky téměř přirozeně. Čtenáře drží v napětí do samotného závěru, což u téměř 500stránkové knihy je ve 21. století obdivuhodný výkon. Další vyšetřování Cormorana Strika, které by mělo ve Velké Británii vyjít ještě letos, si tak jistě nenechá ujít spousta lidí, a to nikoli jen kvůli skutečné identitě autorky.

Zatímco v sérii o Harrym Potterovi dokázala Rowlingová inovativně přistoupit k žánru fantasy, zpřístupnit jej nejmladším čtenářům a vnést do něj prvky školního života, v žánru detektivním jen variuje model, který už je vyčerpaný. Román Volání kukačky je napsán dobrou pozorovatelkou i stylistkou, ale zároveň je fádní, zdlouhavý a repetitivní.