Konec starých časů

(...) Jeho nejvýstižnějším mluvčím je "otec Breburda", muž z lidu a s lidovým vyjadřováním, takový ten poctivý hloubal, který neskočí jen tak na nějaký špek či demagogii. Ten pronese výrok, který se pak stane jakýmsi ideovým shrnutím románu: "sme po druhý ve sračkách a po druhý až po uši", přičemž tím první septikem je samozřejmě míněna nacistická okupace. Kdy se z těch druhých fekálií Pepův Týnec vyhrabe, netuší nikdo. Ani Breburda, ani autor Žák. Z náznaků by bylo možné usuzovat, že v době, kdy román psal, doufal, že to nebude trvat déle než ono první ponoření. Zároveň si byl vědom toho, že místní obyvatelé jsou "specialisté na poroby" a tak pasivní a pohodlný národ, který než by něco riskoval, tak raději snáší jakoukoli potupu. (...) A Jaroslav Žák, tento kmotr neškodné studentské recese, toho zvláštního českého vynálezu, sedl k svému humoristickému románu a psal. V té době to byl stejně statečný čin, jako by se ozbrojil bambitkou a vyjel do savany pronásledovat rudé bídáky.

(...) Po dvaceti letech vyšel román Konec starých časů. A je stále stejně aktuální. Román Konec starých časů začal psát v té době již "vyakčněný" spisovatel Jaroslav Žák (1906-1960), autor slavných próz a filmových scénářů ze studentského prostředí, několik měsíců po únorových událostech roku 1948. Vyšel poprvé až po listopadu 1989. (...) Děj se odehrává 25. a 26. února 1948 v městečku Pepův Týnec nad Lesem; předobrazem byla Žákovi Jaroměř, kde předtím působil - jak jinak - jako středoškolský kantor. Podobně jako román Zbabělci Josefa Škvoreckého, který hodnotí domnělé hrdinství náchodských (kosteleckých) občanů v květnu 1945, je tato kniha autentickým svědectvím toho, co se mezi běžnými lidmi odehrávalo. Je to svědectví mnohdy velmi humorné, ale zároveň trpké až k pláči.