Vize Codyho

Šestisetstránková tloušťka Vizí Codyho odpovídá titánským ambicím románu. Kerouac v něm „podává zprávu“ o svém příteli Nealu Cassadym, z něhož spolu s dalšími umělci stvořil novodobý americký mýtus.

Vize Codyho Jacka Kerouaca je kniha, která sice na první pohled vypadá jako netvor, avšak její autor má pravdu, když o ní tvrdí, že má úžasně logický tvar, stejně logický jako nějaký román od Prousta. (...) Kerouac neunikal před Amerikou, ale hledal její ztracený sen, a Neal Cassady byl ve své ztracenosti jeho připomenutím v paranoidní době senátora McCarthyho. Kerouacovo psaní je pokusem o záchranu tohoto ztraceného snu uměním. A protože stále uniká, je třeba hledat jej v pomíjivém: v hlase, v neonovém světle, v bebopových riffech, v tom, co přežívá pod oficiálně přijímaným povrchem reality. A nelze než jej zachycovat právě tam a právě tehdy, když uniká: v barevnosti slangu, v řeči těla, v rytmu, a to i za cenu toho, že takto vzniklá skica či vize balancuje na samé hranici srozumitelnosti.

(...) Marná sláva, Kerouac se tu skutečně – jak se sám později vyjádřil – skrze své psaní dostal až "na pokraj jazyka, kde se o slovo blábolivě hlásí podvědomí". O moc dál už to asi nejde. Vize Codyho lze s čistým svědomím doporučit ještě z jednoho důvodu: kvůli překladu Josefa Rauvolfa. Kerouakův originál je na převod mimořádně náročný – aby překladatel jeho nárokům dostál, musí se bezpečně orientovat v americké literární historii i ve spletité mytologii beat generation, již zejména sám Kerouac usilovně vytvářel; musí být s to rozšifrovat autorovy přečetné aluze a narážky; musí se umět vyrovnat s Kerouakovou téměř maniakální posedlostí rytmem a slovními hříčkami; musí stejně suverénně ovládat nejvyšší i nejnižší lexikální vrstvy atd. Se všemi těmito (a mnoha dalšími) úkoly si Rauvolf poradil přímo bravurně; dlouhých devět let, po něž s přestávkami Vize Codyho překládal, je na textu znát: nebyl to promarněný čas.