(…) Samotné děti tu nemají moc prostoru, děj se soustředí zejména na jejich pečovatele. Přesto několik z nich poznáváme blíže prostřednictvím vzpomínek na jejich nedávnou minulost. Vidíme tak brutální obrazy z hladového ruského venkova, kde děti živořily často už bez rodičů, kde docházelo ke kanibalismu a dalším zvěrstvům.
Silná je zejména litanie zkušenosti hladomoru od Dějevova stínu Zagrejky, nalezence od trati. Jachinové se daří charakterizovat v dětském davu i několik dalších hrdinů v čele s tragickou, taktéž reálným příběhem inspirovanou postavou Seňy Čuvaše, chlapce pronásledovaného nočními můrami plnými útočících obřích vší.
I krátké periferní příběhy zesilují působivost románu, jako když jsme nevěřícnými svědky nakládání dětí do vagonů provázeného snahou dětí z ulice se také dostat do vlaku i snahou matek nacpat do vlaku své kojence.
Všechno jsou to bolestné, kruté příběhy, v nich není mnoho lidského. O to zázračněji však působí příběh vlaku, jenž sirotky, kteří by mohli být každému lhostejní, nasytí, obstará a přepraví do bezpečí. (…)