Novinky z Arga na konci školního roku
Robert Muchembled: Orgasmus na Západě
Muchembled zkoumá sociálně a kulturně podmíněné proměny vztahu společnosti i jedinců k rozkoši v dlouhé časové perspektivě od 16. do 20. století. Při své analýze vychází především z literárních pramenů, egodokumentů i zdrojů vizuálních.
Rozhodl jsem se, že se ve své eseji zaměřím jen na období trvající zhruba pět set let, od renesance až po současnost, protože zde vidím hlubokou provázanost, a porovnám přitom dva velké státy, Francii a Anglii. Naprosto odlišné země, podle zakořeněných stereotypů nesmiřitelní rivalové, kteří měli až do nedávné dekolonizace v rukou ty největší říše světa, strůjkyně slavných tradic, jsou si v chápání orgasmu a zacházení s ním překvapivě blízké. Vzhledem k tomu, že jedna země je katolická a druhá protestantská, vnímám na základě jejich dlouhé společné cesty náboženský faktor jako prvek, který nehraje tak zásadní roli při definování a posléze při zavedení identické sebekontroly fyzických vášní vedoucí k utvoření „libidinózní hospodárnosti“, na níž je založen mimořádný evropský rozkvět od doby zámořských objevů. Konkurenční hlavní města Paříž a Londýn posloužila jako dvě hlavní laboratoře. Na závěr přidávám i Spojené státy, vzpurné dědice hrdého Albionu, kteří jsou zároveň fascinováni i svým francouzským rivalem za doby La Fayetta. Poslouží jako třetí vzorek pro posouzení dávné podobnosti s hédonickým „Starým světem“ i současných, stále výraznějších rozdílů.
Klára Svobodová: Kojící Spock
Smrt dítěte je nejhorší věc, jaká se může rodičům stát. Předčasný porod je proti tomu těžká pohoda. Pokud to tedy nezažijete na vlastní kůži. Situace sice není beznadějná, ale zoufalá ano. Stres, vyčerpání, nemožnost být spolu tak, jak byste si přáli, kupící se diagnózy a palčivý strach o život toho křehkého tvora kdesi v inkubátoru.
Přestat skuhrat bylo těžký. Přece jen jsem před pár hodinama odvedla svůj životní výkon a nepřála si nic jinýho než někam zalízt a zalepit si bolístky náplastí se zvířátkama. Pak jsem si představila, že někde v tomhle špitále leží i moje dcera. Na rozdíl ode mě nefňuká, byť by k tomu měla mnohem pádnější důvody, a dokonce si sama dejchá! Plícema ne většíma než můj palec. Jestli ji chci vidět, musím se zvednout. Čím dřív, tím líp.
Jiří Hůla: Sedmnáct slabik
Výtvarník a otec Archivu výtvarného umění Jiří Hůla (1944 - 2022) si z přísné japonské formy vzal především ono proslulé formální omezení: haiku má čítat sedmnáct slabik. Do značné míry ovšem zůstává věrný i původnímu duchu haiku: dokáže sevřeným způsobem zachytit utkvělý obraz, vyjádřit lapidární děj či pohnutí mysli, a to vše ve třech kratičkých verších. Jeho haiku zůstala za jeho života nevydána; z pozůstalosti je nyní k vydání připravil autorův syn Martin Hůla ve spolupráci s Tomášem Pácaltem. Kniha vychází u příležitosti nedožitých osmdesátin Jiřího Hůly.
Nočním autobusem jedeme dva
ten stařec v okně
a já
.............
Kdo jsem, jedno je mi
Jdu lesem
ä klopýtám přes kořeny.
Veronika a Pavel Kořínkovi: Jak vychovat chlapce - portréty inspirativních mužů
Fascinující kniha rozhovorů s Janem Sokolem, Pavlem Pafkem, Karlem Schwarzenbergem, Jiřím Drahošem, Michalem Horáčkem, Arnoštem Goldflamem, Petrem Pithartem, Tomášem Sedláčkem a Michaelem Kocábem. Nakonec se k projektu připojil i muž, kvůli kterému vznikl. Manžel Pavel pořídil do knihy fotografie, a všechny zpovídané tak ještě víc přiblížil.
Když můj muž nastupoval 22. února 2018 před naším domem do sanitky, netušila jsem ještě, že se nám právě mění celý život. Nedošlo mi to asi ani ve chvíli, kdy mi zavolal z nemocnice: „Mám leukémii, můžeš mi přivézt dvě trička? A vezmi s sebou nůžky a strojek, alespoň daruju vlasy onkoláčkům.“ První cestu do Ústavu hematologie a krevní transfuze v Praze si dodnes nevybavuji, jela jsem asi na autopilota. Postupem času se mi ale těch 114 kilometrů vrylo do paměti. Doma jsme tehdy měli dva malé kluky, kteří mohli kvůli chřipkovému období a zákazu návštěv několik následujících měsíců vidět tátu vždy jen pár minut za oknem nemocničního pokoje. Staršímu synovi bylo v té době pět let a mladšímu jen osm měsíců a já sledovala, jak to na ně na oba působí.
Otfried Preussler: Čarodějův učeň
Krabatův příběh se opírá o starou lužickosrbskou legendu, nicméně vyprávění o souboji čarodějného učně s mistrem se objevuje už ve staré Indii a později znovu v mnoha obměnách na nejrůznějších místech. Preußlerův Čarodějův učeň (německy vyšlo pod názvem Krabat) se v Německu dočkal řady divadelních adaptací, vznikl podle něj balet, rocková opera i celovečerní hraný film. Velmi ceněný je také animovaný film Čarodějův učeň režiséra Karla Zemana.
Bylo to někdy mezi Novým rokem a svátkem Tří králů. Krabat, tehdy čtrnáctiletý, se dal dohromady se dvěma lužickosrbskými žebravými hochy, a přestože Jeho nejosvícenější Milost kurfiřt saský žebrání a potulku ve svých zemích pod hrozbou trestu zakázal (soudci ani ostatní úředníci nebrali naštěstí jeho zákaz doslova), táhli jako tři králové krajinou u Vojeřic ode vsi ke vsi: slaměné věnce na čepicích jim byly královskými korunami; a jeden z nich, maličký a veselý Loboš z Mučova, dělal krále mouřenínů a mazal se každého rána sazemi. Pln hrdosti nesl před ostatními betlémskou hvězdu, kterou mu Krabat přibil na tyč.
Jeff Lemiere, Andrea Sorrentino: Činžák
Jeff Lemire a Andrea Sorrentino stvořili Mýtus Sadu kostí. Ten svět se podobá našemu, ale pod jeho prahem číhá temnota se svou sestrou nicotou. A tam… tam žijí prastaré bytosti, o jejichž existenci má ponětí jen málokdo. Tu a tam ale existují místa, kde zlo vyvěrá na povrch. Činžák je jeden ze samostatných příběhů, které autoři servírují čtenářům a pomalu odhalují nejrůznější aspekty tísnivého hororového světa inspirovaného atmosférickými příběhy H. P. Lovecrafta. Lemire a Sorrentino během poutavých vyprávění sami zjišťují, co pro ně znamená horor. Jedno ale vědí jistě od začátku svého tápání – horor pro ně znamená velmi hodně. A oba vědí, že tenhle činžák ukrývá cosi zlého…
Tibor Sekelj: Kumewawa, syn džungle
Jednoduchý, poučný a zároveň kouzelný příběh nechá malého čtenáře nahlédnout do života amazonských indiánů, přibližuje jejich zvyky, moudrost a vztah k Matce přírodě a zároveň klade důraz na nezištné chování indiánského chlapce, který za pomoc neočekává žádnou odměnu.
Ocitli jsme se na břehu řeky, všude kolem nás se rozprostíral netknutý prales. Stromy a křoviny byly propleteny liánami podobnými dlouhým provazům, z výšky visely vzdušné kořeny. Přede mnou, uprostřed široké hnědožlutě zbarvené řeky, trčela příď naší lodi. Až nyní jsme viděli, že příčinou nehody byl ponořený kmen, který proděravěl trup lodi. Zároveň však ten samý kmen držel náš parníček na místě a chránil ho před úplným potopením. Propadli jsme beznaději. Všechna svá zavazadla jsme nechali na lodi a stáli jsme v neprozkoumané džungli. Aby toho nebylo málo, neměli jsme žádné zásoby jídla.