Některé tituly májového Arga - a nový edičák

Nejprve ten nový EDIČÁK, TADY

Paulo Coelho: Maktub

Jeden z nejvlivnějších autorů našeho věku předkládá soubor příběhů a podobenství, jež zpřístupňují mystérium lidské existence. V knize Maktub (v překladu „to, co je psáno“) Coelho čtenáře zve na cestu víry, sebereflexe a vnitřní proměny.

Maktub není kniha rad, nýbrž výměna zkušeností. Z velké části je souhrnem ponaučení mého mistra, jež jsem načerpal za jedenáct dlouhých let našeho soužití. Některé texty jsou vyprávění přátel či lidí, s nimiž jsem se potkal jen jednou, ale kteří mi předali nějaké nezapomenutelné poselství. A další jsem pak čerpal z knih a příběhů, které – jak říká jezuita Anthony de Mello – patří k duchovnímu dědictví lidského pokolení. Kniha Maktub se zrodila po jednom telefonátu Alcina Leite Neta, tehdejšího ředitele kulturní přílohy „Vzdělanec“ deníku Folha de S. Paulo. Byl jsem právě v  USA, když jsem dostal tu nabídku, ale nevěděl jsem přesně, co budu psát. Nicméně to byla podnětná výzva, a tak jsem se rozhodl do toho jít. V životě je třeba riskovat.

Martin Jonáš, Veronika Jonášová: Ke hvězdám - Aleš Svoboda: od gripenů do vesmíru

Aleš Svoboda se v listopadu 2022 oficiálně stal astronautem Evropské vesmírné agentury. Předcházelo tomu náročné výběrové řízení, ve kterém Aleš uspěl jako jeden ze sedmnácti v konkurenci dalších skoro dvaceti tří tisíc uchazečů z celé Evropy. Již předtím ho kariéra zavedla mezi zhruba 20 stíhačů, kteří nad české i evropské nebe vzlétají v nadzvukových bojových letounech JAS-39 Gripen.

Výcvik bude z větší části probíhat v Evropském středisku astronautů v Kolíně nad Rýnem. Zatímco první fáze byla víc všeobecná, tak druhá je už zaměřená na kosmické záležitosti, mezi které patří kosmické inženýrství, letová dynamika, orbitální mechanika, navigace, řízení kosmických prostředků. Bude tam i část věnovaná lidské fyziologii a lékařskému zabezpečení na oběžné dráze. Jeden týden také bude vyhrazený parabolickým letům, kvůli nimž se přemístíme do Francie, myslím do Bordeaux, kde je Zero G letadlo. Cílem parabolických letů je vyzkoušet si pohyb ve stavu beztíže a přitom zacházet s technickým vybavením. A posléze jeden týden bude opět o přežití, tentokrát ne v horách, ale na moři.

Jana Vitíková: Jámy

Existenciálně laděné vyprávění nás přenese do podkrušnohorského města sužovaného smogem a jedovatými výpary. Beznadějné a vyprázdněné jsou i osudy hlavních hrdinů, barvitých postav reprezentujících spodní patro společnosti: Číča pracuje ve fabrice a jediný smysl spatřuje v budování své muskulatury v posilovně, kamioňák Čambáro, vyčerpaný stereotypním ježděním po evropských dálnicích, Adam hledá naplnění ve čtení detektivních příběhů. Šárka obsluhuje na baru štamgasty a je vděčná, že nedopadla jako její matka, která si na živobytí vydělávala vlastním tělem. Celá parta se každý pátek schází u Mirouše, sledují fotbal a vzájemně se ujišťuje o marnosti svého každodenního pachtění.

Jana Vitíková vyrůstala v Chomutově. Vystudovala Vyšší odbornou školu publicistiky a poté absolvovala obor historická sociologie na Fakultě humanitních studií. V rámci svého studia a výzkumné činnosti se věnovala především vlivu rozšiřování těžby uhlí ve svém rodném regionu na jeho obyvatele a v roce 2024 získala doktorský titul. Její disertační práce se věnuje obcím, kterým hrozí demolice, a vlivu této situace na život v obcích. V současné době pracuje v Centru pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu Akademie věd. Ve své tvorbě se nyní vrací do svého domova v severozápadních Čechách a vypráví příběhy těch, které tam zanechala.

Josef Pánek: Portrét vědce v postindustriální společnosti

Co je v dnešní době vědecký objev? Jaké místo a význam má věda v soudobé společnosti? A zbývá v ní prostor pro skutečně tvořivé myšlení?
Pánkova nová próza je zasazená do Dublinu, kam se hlavní hrdina vypravil na konferenci o astrofyzice. Až na místě zjistí, že mu anonymní recenzenti prestižního vědeckého časopisu „zabili“ přelomový objev. Po konfliktu s ostrahou konferenčního centra, která ho nutí, aby si na krk navlékl konferenční visačku jako nějaká ovce, uteče raději ven. Potlouká se kolem kanálů a po mořském pobřeží, opíjí se a uvažuje o stavu společnosti, která každodenně používá vědecké výdobytky, aniž v nejmenším tuší, jak fungují, aniž se o to zajímá. Na své pouti cizím městem se potkává s řadou lidí, u nichž marně hledá porozumění.

Naříkal jsem (sám nad sebou): „Ale ty jseš naivní jak malý dítě, tys ještě nepochopil, i když to už dávno víš, že dnešní, moderní věda je byznys a ne zábava a tobě teď tvůj objev zabili, tj. odmítli opublikovat v nejprestižnějším vědeckým časopise pod vykonstruovanejma, nevědeckejma a neodbornejma argumentama jako ‚nechci to‘, ‚nelíbí se mi to‘, ‚je to špatně‘, ‚to nedovolím!‘ a ‚tak se to nedělá‘, který ve vědě nemaj co dělat, a stejně dělaj, protože si to oponenti vědeckejch publikací můžou dovolit, tj. zabíjet publikace druhejch, tj. konkurence, nevědeckým způsobem, protože jsou anonymní, protože jejich jména redakce vědeckejch časopisů před autorama tajej, zatímco jména autorů oponenti znaj, protože jsou uvedený na publikacích, a tys to, tj. že ti to zabili, zjistil před chvílí v tvým mailu v konferenčním centru na veřejným laptopu, protože tvůj laptop se odmít připojovat na wifinu, kdy tebe to ne že zklamalo – to by bylo normální –, ale vyděsilo (že je to vůbec možný) a urazilo a v afektu’s z konferenčního centra zdrh sem, k starýmu dublinskýmu kanálu na opačnej břeh Liffey, ty, místo abys to nes hrdinně a konstruktivně, byznysově, abys racionálně našel příčiny a vyvodil z nich závěry vedoucí k řešení a uskutečnil je, vžil ses okamžitě do role zneuznanýho, geniálního a ublíženýho vědce a koupil si po cestě flašku chlastu a začal chlastat; ale co by měli říkat takový G. Galilei, Newton, Koperník, z novodobejch např. Wright nebo Johnstone a Simardsen, který se systém vědy anebo společenskej systém, anebo státní/ církevní moc anebo všecky najednou za jejich objevy buďto pokusily zlikvidovat nejen profesně, ale i fyzicky...

Georgi Gospodinov: Zahradník a smrt

Příběh otce, syna a posledního úsvitu – milosrdného a nelítostného zároveň. „Tato kniha nemá jednoduchý žánr,“ píše Georgi Gospodinov, „musí si ho vynalézt sama. Stejně jako smrt nemá žánr. Jako život. Jako zahrada. Román elegie, román zahrada, memoár nebo memoromán – copak záleží na botanice smutku? Příběh o odcházejících otcích v odcházejícím světě.
O těch tragických kuřácích, ulpívajících na šnorchlu cigarety, plujících v jiných vodách a na jiných oblacích. O mém otci, který na svých bedrech nesl tuny minulosti a nikdy je nepřestal vyprávět.“ Není to kniha o smrti, ale o životě, který mizí. A v tom je rozdíl.

Můj táta byl zahradníkem. Nyní je zahradou. Nevím, kde začít. Nechť je tedy začátkem toto. Jedná se samozřejmě o konec, ale kde začíná konec? Asi sem se počural, pronesl táta na prahu. Stál v rámu vchodových dveří, bolestně pohublý, lehce shrbený, s onou shrbeností vysokých lidí. Přivezli ho pozdě večer na samém konci listopadu. Celých tři sta kilometrů proležel na zadním sedadle, aby alespoň trochu otupil bolest. Podařilo se mi ho objednat na následující den na vyšetření. Počural sem se, zopakoval, provinilý jako malé dítě, s omluvou i onou pro něho tak typickou sebeironií, to sem si na starý kolena uříz pěknou ostudu. To je v pořádku, řekl jsem a jali jsme se ho v předsíni převlékat. Dveře do obýváku jsme zavřeli. Mám strach, zašeptala mi v jedné chvíli dcera do ucha. Až teď mi dochází, že ona to vycítila první. Já jsem to ještě nevěděl, nechtěl jsem to vědět. Pojďme si už na tomto místě říct, že hrdina na konci knihy umírá. Vlastně ne na konci, někde uprostřed, ale pak je opět živý, ve všech příbězích před svým odchodem i po něm. Protože, jak říkával Gaustin, v minulosti čas neplyne jedním směrem.

Sabina Hrabáčová: Ovum

Severočeské maloměsto plné zchátralých domů a opuštěných továren je kulisou napínavé městské fantasy pro dospívající čtenáře. Gymnazistku Simonu temná krása těchto staveb fascinuje. Na jedné toulce ulicemi potká Larina, který také rád prolézá staré budovy, třebaže z jiných důvodů. Než se o nich Simona může dozvědět víc, Larina někdo unese a ona se ocitá ve víru nebezpečného dobrodružství. V jeho středu stojí tajemné ovum, čtyři sta let staré stolní hodiny ve tvaru vejce s podivuhodně složitým strojkem. Jde o sběratelskou raritu, jejímž posledním známým vlastníkem byl místní továrník. Ten svým potomkům odkázal záhadné indicie, jak se k ovu dostat. Proč s tím ale dělal takové tajnosti? A co jsou vlastně Larin a jeho nekonvenční kamarádka Alice zač?