Sexuální přání na všeliké způsoby i nezpůsoby

Ovšem čekat nějaký sborník čuňáren by bylo velkým nepochopením jak záměrů Gillian Anderson, tak problematiky vůbec. Kniha nevznikla proto, aby někoho (kohokoliv!) jakkoliv rajcovala, aby suplovala porno, ale proto, aby dala hlas ženám a jejich touhám – touhám, jak při četbě zjistíme, potlačovaným, a to z řady důvodů. Buďto prostě proto, že jsou pro jejich nositelky již za hranou a zkrátka se za ně stydí, natož aby je realizovaly, anebo jsou vpodstatě nerealizovatelné, nebo proto, že k jejich uskutečnění jednoduše nemají odvahu. Tomu se nelze divit. Ostatně, zjišťuje to i Gillian Anderson.

Jak píše v úvodu, "kniha, kterou teď držíte v ruce, se zrodila z výzvy adresované ženám po celém světě. Projekt ‘Milá Gillian’ vybízel ženy, aby se mnou sdílely svoje sexuální fantazie, myšlenky a pocity, jimiž se většina z nás v duchu zabývá, ale málokdy o nich mluvíme nahlas." ( Pro pokračování knihy platí výzva i pro české ženy - viz. článek  tady - pozn. OKO) A dlužno dodat, ano, nahlas o nich nejspíš ony ženy nemluvily, nicméně ale sedly a napsaly. "Výzva,"pokračuje Anderson, "spustila příval upřímných, otevřených, srdceryvných, legračních i vyloženě rajcovních vyznání, která poukázala na to, že fantazie si co do bohatosti a rozmanitosti nezadají se samotnými pisatelkami." Protože, jak dále píše, ženy se jí ozývaly skutečně z celého světa, "od Brazílie po Barmu, od Irska po Island, od Litvy po Libyi, od Nového Zélandu po Nigérii, od Rumunska po Rusko. Dopisy od pansexuálek, bisexuálek, asexuálek, aromantiček, leseb, heterosexuálek i queer žen."

Při výběru příspěvků – jak píše, dostala jich daleko víc, než bylo možno otisknout – si potvrdila řadu vlastně jasných věcí, například to, že "jako společnost máme ve zvyku ženy škatulkovat, omezovat a svazovat jejich identitu i role (svůdná sexuální partnerka, pečující matka, elegantní úspěšná profesionálka), tyto fantasie však dokazují, že žádná z nás nemá jednu jedinou identitu."

Další zajímavý poznatek pro ni byl, že "řada žen, které sní o submisivitě a přenechání nadvlády svému protějšku, mluví také o své profesi, v níž mají velkou zodpovědnost a moc, a o tom, že na nich z valné části leží zodpovědnost za chod domácnosti a rodiny."

Zaslané zpovědi jsou rozdělené podle obsahu do řady kapitol, jako Nadivoko, naostro, Zakázané ovoce, Zajatkyně, Neznámý, neznámá či Víc, víc, víc, přičemž se potvrzuje, že co žena, to jiné představy. Možná je tedy na místě pár citací, přičemž některé jsou vlastně docela smutné, jako když vdaná Britka uvádí svůj příspěvek těmito slovy: "Venku se držíme s manželem za ruku, v posteli si k sobě ale leháme zády," a pokračuje fantaziemi o kolegyni.

Další, tentokráte nezadaná Britka, píše: "Co se sexu týče, fantazírování o něm je to jediné, co jsem kdy zkusila. Kdysi dávno jsem se s někým držela za ruku, ale nic víc. V představách jsem vždycky vedla bohatý sexuální život, ovšem když jsem si nedávno uvědomila, že nejsem hetero, teprve nabral na obrátkách. Kdyby tak lidi věděli, co se mi honí hlavou, když v kuchyni u stolu jím sýrový sendvič! Postačí asi říct, že si dost možná představuju v puse něco jiného. Mým imaginárním známostem bývá pětadvacet i pětaosmdesát."

Většinou nejsou pisatelky na slovo skoupé, ovšem například jedna heterosexuální Švýcarka je rychlá: "Provozuju lucidní snění. Každou noc se mi zdá o sexu s Pedrem Pascalem, tím hercem." Jiná, Jihoafričanka, píše o tom, jak "okolní vzduch jiskří. Ten muž přesně ví, jak se mě dotýkat, ví, kdy přestat, a opakovaně mě dovádí těsně před orgasmus, takže doslova nemám šanci se zklidnit. "

Jedna z britských respondentek mimo jiné píše: "Moc ráda si představuju péra, čím víc, tím líp, takže třeba chlapa šukajícího dalšího chlapa (někdy je jedním z nich můj partner) nebo spoustu chlapů, co si ho kolem mě honí. Všichni mě chtějí ojet."

Jak se ukazuje, ani katoličky nejsou ušetřeny sžíravých tužeb, jako tato Němka: "Jsem s ní úplně jiná. Otevřela ve mně obří jeskyni, o jejíž existenci jsem do té doby neměla ponětí.  Chci se jí dotýkat, v jednom kuse, chci ji zkoumat pusou, rukama. Kéž by," zatímco vdaná Američanka konstatuje: "Dřív jsem si zkoušela přestavit manžela, protože tak to má přece být, ale kdykoliv se o to pokusím, ztrácím schopnost orgasmu."

Další Američanka, možná tak trochu spiklenecky, začíná: "Můj manžel žije v domnění, že jsem v posteli hrozně konvenční. Kdyby tak tušil, o čem sním." A jedna dáma z Walesu přiznává: "Jsem zarytá feministka, a to už deset let, ale když si to dělám sama, sním o tom, že mě někdo silou drží, hrubě se mnou zachází a tituluje mě tak, že by z toho sufražetky upadly do mdlob."

Ostřejší fantazie uvádět nebudeme, věřte ale, že jsou to fantazie leckdy dost na hraně, a také možná pěkný bizár – ale, jsou to konkrétní fantazie konkrétních žen. Možná ale závěrem pár spíše smutných příspěvků, ukazujících, kde také mohou ony frustrace pramenit, a také, jací dokážou být muži idioti. Jak píše jedna Britka, a jistě není sama: "Jedno mi v mém sexuálním životě vždycky chybělo: opravdové city; žádné, že se chap udělá, otře se a čau, takže jste pořád neuspokojená. Jistá laskavost, něco, co vám dá jenom ten, komu na vás doopravdy záleží. Víc nechci."

Podobná slova volí jedna Afroameričanka: "Moje fantasie je mít muže, který mě miluje proto, kdo jsem, a nevidí ve mně živou erotickou hračku." Stejně jako vdaná Švýcarka: "Moje přání: aby se mě někdo dotýkal. Je mi padesát a nikdo se mě nechce dotýkat. Vypadá to, že budu muset strávit zbytek života bez mazlení. Když se mě nechce dotýkat i můj muž, který mě zná a miluje mě, jak bych to mohla chtít po jiných?" Mladá Italka to má jednodušší: "Moje nejtajnější fantazie je o tom, že mě můj přítel požádá o ruku."

Vybral jsem úryvků více, aby byl obraz pestřejší, zároveň jsem kvůli délce pomíjel velice empatický a poctivý autorský komentář – závěrem opět jeden smutnější dopis: "Skoro se to až bojím napsat, slovně vyjádřit potřebu, za kterou se stydím. Takovou mrzkou fantazii. Tohle: Chci, aby mě někdo políbil. Chci, aby mě někdo políbil na rty, něžně, drsně a vášnivě, ještě jednou, naposledy, než odejdu z tohohle světa."

Kniha má především ukázat, že fantazii se meze nekladou, ale také přimět k zamyšlení – skutečně by alespoň ty "smutné" fantazie nebylo možné naplnit? Aby o takových samozřejmostech nemusely ženy snít?

Josef Rauvolf