Vlasta Třešňák, ročník 1950

Vlasta Třešňák je pořád ten, kterému se v mém okolí říká s respektem Pán. Právě proto, že si na pána nikdy nehrál. Jeho písničky jsou se mnou od gymplu. Podle jedné z nich jsme dokonce se spolužačkou "vyčůrávali žlutě naše monogramy do sněhu". Určitá vnitřní křehkost textů i podání se mě u těch, na tajno nahraných a x-krát přehrávaných pásků, zcela konkrétně dotýkala tehdy za bolševika...a dotýká dodnes. A mám rád i jeho poslední blues-rock-najazzlé desky s bandem. A zase si s ním zpívám: "Život mi betonáři, lobujou do cementu, už s váma nehraju, už vám to nežeru....a tak, jestli se zejtra proberu, nejspíš se na to vyseru."  Přesně jsou ty chvíli, kdy spolu zase zažíváme "tmu na konci tunelu" a narcistickýho prezidenta  - "časovaná bomba, v podpalubí tiká, a ty si zkoušíš hymnu u zrcadla". 

Jeho prozaické knihy jsou skoro všechny vyprodané, což taky o něčem svědčí. A kdo se chce o Vlastmilu Třešňákovi, statečném chlápkovi, kterého StB vyhnala mučením jako nepohodlnou osobu v roce 1982 do exilu, takže je dodneška, jak sám říká, poddaným švédského krále, dozvědět víc, je tady povedený knižní rozhovor, který s živlem sepsal Ondřej Bezr. A ještě jeden talent by měl v budoucnu Třešňák využít - myslím, že by byl geniální načítač některých textů do rozhlasu nebo na CD. Slyšel jsem ho před rokem, jak čte z Chaima Cigana alias Sidona, a bylo to strhující.

V téhle souvislosti ještě upozornění: sice ne ve vlastním podání (chyba!), ale přece, vysílá Český rozhlas 3 - Vltava, jako četbu na pokračování jeho Melouch. Asi týden po odvysílání jsou vždy díly k poslechu ve stream sekci Hry a literatura.