Radůza blues – 22 let starý rozhovor
Pamatuju se, že jsme si ani jeden se svojí fakticky neznámou rolí nevěděli moc rady. Pro ni to byl jeden z prvních rozhovorů, ale pro mě taky. Seděli jsme na lavičce blízko pražského Kulaťáku, kouřili jednu za druhou a dělali teda to „intervyjů“. Tady je ukázka z toho „dokumentu doby“.
Prý tě na Karlově mostě našla zpěvačka skupiny Nerez Zuzana Navarová?
Jo, tak to je. Stála jsem na mostě, ve futrálu nebyly žádné peníze a byla hrozná zima. Najednou ke mně přišla nějaká paní, představila se mi a řekla, že se jí líbí, jak zpívám. Odvedla mě do Městské knihovny, kde jsem se seznámila s ostatníma z Nerezu a pak jsem s nimi jezdila rok na šňůry. Nakonec jsem na desce Nerez v Betlémě zpívala a hrála na lesní roh a flétnu.
V minulém roce jsi vystoupila jako předzpěvačka na pražském koncertě Suzanne Vega. Jak ti bylo jako holce z mostu před nabitou Lucernou?
Agentura 10:15 Promotion, která koncert pořádala, udělala takovou taškařici. Někdo od nich mě slyšel na mostě hrát a řekl si, že by mohlo bejt zajímavý pustit mě na pódium před Vegovou. Moc si z koncertu nepamatuju, protože jsem se hrozně bála – ještě že jsem měla sukni a nebylo vidět, jak se mi klepou nohy. Hlavní koncert jsem vůbec nebyla schopná vnímat. Suzanne jsem jenom poděkovala, že mi dovolila hrát na svém koncertě. Ona řekla asi třikrát „nice to meet you“ a já šla domů.
Proč si vlastně říkáš Radůza?
Je to z říkačky, kterou na mě pokřikovaly děti ve škole: „Radůza, medůza, čůza, protéza v aspiku.“ Hodně jsem se kvůli tomu rozčilovala a prala, a když to nepomáhalo, začala jsem se tvářit, že se mi to hrozně líbí a představovat se jako Radůza. Od tý doby to ke mně patří. I rodiče mi tak říkají.
Jak se jmenuješ doopravdy?
To já nikde neříkám.
Radůza, kytara a písničky. Kde to má začátek?
Začalo to třema akordama, který jsem uměla na kytaru zahrát. Později jsem se seznámila se skvělým muzikantem Danem Suchým. Hrál na foukačku a na saxofon a jednou potřeboval kytaristu. Zavolal mi, naučil mě pár dalších akordů, řekl i, jak se hraje blues a šli jsme spolu hrát na ulici.
Vystupuješ sólově. Musí to být pěkná fuška udržet hodinu víc pozornost posluchačů.
Někdy je publikum strašně kyselý, vůbec nereaguje a nic ho nezajímá. Pak je mi líto, že nás není na pódiu pět, abychom si udělali prima večer aspoň mezi sebou. Ocitnout se sama před jinak naladěným publikem je nepříjemný. Když hraju pro vojenskou posádku a vojáci na mě pokřikují: „Tak nám ji konečně ukaž!“, pak si člověk připadá strašně sám. Když jsem při prvních koncertech přišla na pódium, tak lidi většinou protáhli obličeje a bylo na nich vidět, že si myslí něco o krávách, ztraceným čase a že se připravují přetrpět písničky o botách z toulavýho telete. Byli myslím ale překvapení z toho, co slyšeli. Žádná dívka se sametovým hlasem. Já zpívám hluboko, chraplavě, křičím…Na druhou stranu má to sólové zpívání určité kouzlo. Nemusím se na nikoho vázat, když se mi chce, tak písničku protáhnu, když se mi zachce, tak ji zkrátím. Svý chyby a svý rozhodnutí si nesu sama a to mám ráda.
……
Jsi z početnější rodiny. Kolik bys chtěla mít jednou dětí?
K tomu je třeba minimálně dvou a já zatím nepotkala nikoho takovýho, se kterým bych chtěla rodinu založit. Chci mít děti ve správnou chvíli a doufám, že poznám, až nastane. Případy mladejch holek, který do manželství vletí tehdy, kdy by mnohem radši dělaly něco jinýho a dítě jim pak hlavně překáží, jsou pro mě varováním před zbrklostí.
A co budeš dělat, než nastane „tvá chvíle“?
Začala jsem chodit na konzervatoř, chci co nejvíc hrát, třeba i ta kapela bude a deska bude a tak A vůbec, co já vím? Budoucnost předvídat neumím
Z magazínu AD 10/1994