Byl v ilegalitě, ale chodil se na nás děti aspoň dívat, když jsme spaly....

Pak ale nastal rok 1939, Váš otec odešel do ilegality a působil v odboji ve zpravodajské skupině Tři králové. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Téměř každou noc u nás bylo gestapo, chtěli u nás nachytat otce. Vyslýchali nás a pamatuji si, že vždy rozházeli celou domácnost. Jednou pak rozkázali matce, aby do 24 hodin opustila Prahu.

Kam Vaše matka se třemi malými dětmi odešla?

V té době u nás byla hospodyně Marie, sudetská Němka. Maminku ihned seznámila se svým známým, který měl rozestavěný domek v Poděbradech. Říkal, že sice není dostavěný, ale střechu nad hlavou mít budeme. Tak jsme tam odešli i s babičkou, maminkou našeho otce. Ta tam bohužel po několika týdnech zemřela na zápal plic. Nebylo tam totiž topení a byla tam hrozná zima. Od té doby jsem nikdy nechtěla žít v domě, protože mám ve vzpomínkách tu obrovskou zimu. V bytě je vždycky tepleji. 

Setkávali jste se dál s otcem, přestože žil v ilegalitě?

Otec nás navštěvoval dál, i když jsme byli v Poděbradech. Při jedné návštěvě v zimě na přelomu let 1940 a 1941 jsem se v noci probudila a najednou jsem ho viděla nad sebou a začala jsem volat: „Tati, tatíčku!“ On rychle odskočil, já jsem se v posteli vztyčila a hrozně jsem vyváděla. Maminka s babičkou mi ale řekly, že se mi to zdálo, protože měly strach, abych to pak někde neřekla. To by nás všechny popravili. To bylo moje poslední shledání s otcem.

Když jste odešli do Poděbrad, dalo vám už gestapo pokoj?

Ty přepady gestapa se opakovaly i tam. Trvalo to do doby, než otce v květnu 1941 dopadli a pak přišli pro maminku, kterou zatkli a odvezli ji na Pankrác, kde byla v cele s Miladou Horákovou. K té cele pak vodili otce, aby ho zlomili. Díval se na maminku kukátkem a říkali mu, že nás odvezli. Chtěli, aby promluvil. To se nepodařilo. 

Kde jste zůstali v době, když nacisté zatkli oba vaše rodiče?

Naší hospodyni gestapo dalo příkaz, aby nás připravila do transportu. Moji bratři by šli na převýchovu, jak to nacisté dělali, protože byli blonďáci s modrýma očima A já bych šla do plynu. Postižené jedince tehdy totiž zplynovávali. Naše hospodyně ale byla velice duchapřítomná. Mluvila perfektně německy a řekla, že je zaměstnanec a bez přítomnosti někoho z rodiny nemůže děti vydat. Ona totiž věděla, že máme ještě babičku v Olomouci, která mluví výborně německy a mohla by tak na ně nějak přesvědčivě působit. A gestapo na to kupodivu přistoupilo. Babička přijela a slíbila, že nás bude vychovávat v německém duchu a oni nás nechali. Tím mi de facto naše hospodyně zachránila život. Musela pak na práci do říše, ale po válce se vrátila a ještě jsme se stýkaly. Myslím na ni velice často. 

ukázka z rozhovoru Anety Černé se Zdenou Mašínovou pro Info.cz, celý rozhovor najdete tady