Knihy musí mít vnitřní i vnější krásu - rozhovor s Martinem Součkem
Název Arbor vitae prý vznikl náhodou. Prozradíte jak?
Byl jsem s přáteli na pravidelné pouti do Českého středohoří, která vždy začínala v Roudnici nad Labem. Nad jedním z bočních vchodů do tamního kláštera je vyštukovaný románský strom s korunou i kořeny. Arbor vitae.
Kolik knih od roku 1992 už již vyšlo?
Nemám je přesně spočítané, odhaduji, že jich je na čtyři sta. Převážná většna je o výtvarném umění.
To je pěkné číslo. Dnes také máte několik edicí, z nichž asi nejznámější je De arte. Jaké ale byly začátky a první vydané knížky?
První knihy byly hodně oslovené Starou říší, katolickou modernou, judaismem. Brzy jsem si uvědomil, že nechci „pouze“ pokračovat v něčem, co již bylo, byť si toho velmi vážím a zásadně to ovlivnilo můj vnitřní svět, pohled na typografii a samo vnímání krásné knihy, a že si přeju, aby Arbor vitae bylo profilované. Záhy jsem začal vydávat knihy o výtvarném umění. První byl katalog Václava Boštíka. Zásadní, na co jsem tehdy myslel a vlastně doposud myslím, byla snaha vrátit do kontextu českého výtvarného umění umělce, kteří z něj byli z ideologických důvodů vyřazeni – tehdy to byla zejména poválečná generace jako Miloš Chlupáč, Stanislav Podhrázský, Zdenek Palcr, Stanislav Kolíbal a mnozí další. Dnes jsou to čeští Němci.
Vaše nakladatelství se podílí také na pořádání výstav, k nimž jsou vydávány publikace. Jak vznikla tahle spolupráce?
Větší část knih, které vydáváme, je spojena s výstavami, často i putovními. Expozice je buď výsledkem nějakého bádání, záměru zpracovat ho v knize a vystavit, nebo naopak možnost výstavy iniciuje knihu, která ji doplňuje. Téměř nevydáváme katalogy, právě pro jejich úzkou spjatost s výstavou, s jejímž koncem ztrácejí na významu. Snažíme se vydávat knihy, jedno, jestli je nazveme monografiemi či jinak. Výstava je jejich součástí, kontext a záběr jsou širší. Mnohé expozice vznikly z našeho popudu a sami jsme se na nich autorsky a produkčně podíleli.
Získali jste mnoho ocenění včetně titulu Nejkrásnější kniha roku. Kolik a jakých cen celkem máte?
Naše knihy získaly 38 cen v soutěži Nejkrásnější kniha roku, což je v dějinách soutěže absolutní rekord. Dále byly oceněny v prestižních soutěžích Gloria Musaealis, Czech Grand Design, Nejkrásnější kniha Slovenska, Cena F.X. Šaldy, Zlatá stuha, Magnesia Litera. Knihy Libuše Niklová a Vetřelci a volavky byly oceněny v soutěži Nejkrásnější knihy světa.
Vaše publikace jsou opravdu krásné. Je v nich mnoho obrazů a fotografií. Jak náročné je dát knihu dohromady? Jak dlouho průměrně trvá, než publikace vyjde?
Je to velmi náročné, zejména proto, že řadu obrazových podkladů získáváme ze zahraničí, což, když si představíte, že naše knihy mají běžně 600, 700 reprodukcí, představuje obrovskou agendu. Ta většinou spadá na moji kolegyni v nakladatelství Marii Bergmanovou, jejíž obětavé práce si nesmírně vážím. Žádný průměrný čas neexistuje, často jsme však vázáni termíny, proto musíme velmi spěchat. Nikdy to není méně než rok, jako extrém mohu uvést knihu Tajemství dálky: Symbolismus v českých zemích 1880 – 1914, kdy od prvního nápadu k vydání jsem s jejím autorem Otto M. Urbanem zestárl o víc než 20 let.
Podle čeho vybíráte knihu, kterou připravíte k vydání?
Nechci, aby to znělo pyšně, ale nikdy jsme nepodléhali žádným konjunkturním tlakům. Jsem přesvědčený o tom, že naše knihy mají sloužit, přinést něco nového, být v dobrém slova smyslu didaktické. Musí obsahovat vnitřní bohatství a měly by být krásné.
Kterou knihu máte vy osobně nejraději?
Na to neumím odpovědět. Mám rád symbolismus, knihy, které jsme na toto téma vydali. Zároveň mi přijdou nesmírně důležité knihy o českých německých malířích, které jsme vymazali z dějin umění. Nevím, je to pocitová věc a jako taková se mění.
Co děláte ve volném čase?
Nevím, zda mám volný čas.
Rozhovor vedla Lucie Hochmanová pro magazín Dobnet 9/017