Joplinka

/ John Byrne Cooke

Jednou se mi zdál o Janis sen. Jsem v zákulisí na koncertě v nějakém velkém sále. Nevidím pódium ani publikum, ale slyším Janis, jak zpívá – ve vrcholné formě, dává do toho všechno. Písnička skončí a publikum jásá, div nezboří sál. Janis přihopká tam, kde čekám já.
Jednou se mi zdál o Janis sen. Jsem v zákulisí na koncertě v nějakém velkém sále. Nevidím pódium ani publikum, ale slyším Janis, jak zpívá – ve vrcholné formě, dává do toho všechno. Písnička skončí a publikum jásá, div nezboří sál. Janis přihopká tam, kde čekám já.

Vidím jí ve tváři stejnou nejistotu malé holčičky, kterou jsem v životě viděl už tolikrát. Navzdory potlesku v sále zní její hlas opravdu ustaraně, když se mě zeptá: „Byla jsem dobrá?“ Vezmu ji do náručí a obejmu ji ze všech sil. „Byla jsi skvělá.“

......

Ukázka ze závěrečné kapitoly:

Tyhle vzpomínky nemám vůbec ucelené. Je to jako scéna z románu Raymonda Chandlera – v hotelovém pokoji v Los Angeles se najde mrtvola. Když se na to člověk dívá takhle, získá lehký odstup a není to tak skutečné. Tedy nepochybuju, že to skutečné je, ale pomáhá to a já ten paradox přijímám.

Janis leží v nepřirozené poloze, hlavu a rameno má zaklíněné mezi postelí a nočním stolkem. V ruce svírá čtyři dolarové bankovky a dva čtvrťáky. Na nočním stolku leží krabička marlborek.

Zainteresovanému pozorovateli se nabízí vysvětlení. Janis drží v ruce částku vrácenou na pět dolarů; koupila si v automatu v hale cigarety za padesát centů, vrátila se do pokoje, posadila se a zhroutila se dřív, než si stačila zapálit. Seděla na posteli a upadla na stranu. Na tváři má zaschlou krev v místě, kde se hlavou uhodila o roh nočního stolku.

Janis si pokoj trochu zvelebila, aby mu dodala osobní ráz; pověsila na lampy šátky, aby zjemnila světlo. Není tu žádný nepořádek, nic neobvyklého. Postel je ustlaná.

Neexistuje důvod se domnívat, že došlo ke zločinu, ale tohle zjišťovat nemusím. Znám pravidla. Na nic nesahat. Boční stranou prstů pootvírám kraj horní zásuvky komody. A tam, na prvním místě, kam se podívám, leží nezakrytá injekční stříkačka a lžička. Její nádobíčko. Zavřu zásuvku. V ostatních není nic jiného než šaty.

Stojím chvíli bez hnutí, uvědomuju si, jak oddychuju, a vnímám zvuky aut projíždějících po Franklin Avenue i ticho a prázdnotu v pokoji. V tomto okamžiku jsem jediný, kdo o tom ví. Nechci tu tíhu nést sám. Cítím naléhavost, které však musím odolat. To já mám tuhle zprávu pustit do světa, ale musím to udělat velmi uvážlivě.

Odcházím z pokoje a zamykám za sebou. Klíč si nechávám. Jdu dolů do garáže zadním schodištěm, abych nemusel projít halou. Nasednu do volva a nastartuju. Bez jediného slova ho zaparkuju na stejném místě, kde stálo, když jsme s Vincem, Philem a Davem přišli do garáže. Než jsem to věděl. Klukům to připadá divné a taky je. Vypnu motor a říkám jim, že Janis je mrtvá.

Chci, aby ji i pokoj viděl ještě někdo jiný přesně tak, jak jsem je viděl já, a tak poprosím Vince Mitchella, aby šel se mnou nahoru. Dave Barry se ptá, jestli může jít s námi. Jenže on teď píše články jako novinář na volné noze a tohle je soukromá věc. Nechci, aby novinář Dave viděl Janis tak, jak teď vypadá. Nechci, aby o ní takhle psal. Nezlob se, říkám mu.

Jdeme s Vincem do pokoje. Rozhlédne se a zapamatuje si, co vidí. Snad jsem doufal, že to bude jinak, že bude pokoj normální a Janis bude pryč anebo nás naopak přivítá. S Vincem se mi potvrzuje realita. Odcházíme a já za sebou opět pečlivě zamykám.

Říkám Vinceovi, Philovi a Daveovi, že musím co nejlépe naplánovat, jak tu zprávu sdělit lidem, kteří byli pro Janis důležití, aby to slyšeli ode mě dřív, než se všechno zveřejní. Chvilku bude možné informace pozdržet, ale jen malou. Budeme muset zavolat policii a koronera. A jakmile se to dozví úřady, už se zpráva nedá zastavit.

Jdeme ke mně do pokoje a já nejdřív volám Boba Gordona. Přišel domů z práce v Beverly Hills, kde je partnerem v advokátní kanceláři. Je ve sprše, říká jeho žena Gail. Řekne mu, ať mi zavolá. Já ale nemůžu sedět u telefonu a čekat, až zazvoní. Musím telefonovat dál. Říkám Gail, že musím s Bobem mluvit hned. Gail v mém hlase nepostřehne temný podtón, a tak musím nakonec prohlásit, že je to věc života a smrti. Vlastně jen smrti, ale to klišé zní přirozeněji. Bob přichází k telefonu – představuju si, jak z něj kape voda a on má kolem pasu omotaný ručník, protože není ten typ, který by šel k telefonu nahý. Vyklopím mu, co se stalo, a trochu se mi uleví. Podělit se o tu hroznou zprávu na chvilku pomůže. Čekám, zatímco Bob se snaží ovládnout emoce.

Bob se přepne do režimu právníka. Říká, že zavolá na policii. Přijede do hotelu a zavolá policisty odtamtud, a bude tam, až přijedou. To nám poskytne trochu času.

Potom volám Albertovi do Bearsville. „Proboha,“ vydechne a ztratí dech. Další na mém pomyslném seznamu jsou Janisini rodiče. V L.A. je po sedmé večer, takže v Texasu je po deváté. Nechtěl by rodičům zavolat Albert? Je nejistý, plný obav, naprosto otřesený. Nikdy jsem ho neslyšel tak… rozhozeného. Nevadilo by ti, kdybys jim zavolal ty? prosí mě. Co na to mám říct? Že nezavolám? Souhlasím, že zavolám. Ale nemůžu dlouho odkládat chvíli, kdy to řeknu Paulovi a klukům z kapely, a taky jim tu zprávu nemůžu sdělit telefonem. Až do hotelu dorazí Bob Gordon, zajedu do studia, ale ještě před odjezdem zavolám Janisiným rodičům. Albert souhlasí s pořadím, které vymýšlím, zatímco s ním mluvím. Mám pocit, že by souhlasil se vším, co bych teď navrhl. Nepomůže mi naplánovat, jak mám všechno udělat. V této chvíli není Albert schopen zvládnout nic kromě žalu.

Bob Gordon dorazí ve svém porsche do Landmarku v rekordním čase. Beru ho do Janisina pokoje. Díváme se, ukazuju mu nádobíčko, odcházíme. Společně to pak oznamujeme manažerovi Jacku Hagymu. Bob už zavolal svému švagrovi lékaři a ten přijíždí jen pár minut po něm. Dávám klíč od Janisina pokoje Bobovi a nechávám ty dva, ať všechno vyřídí s policií. V tom okamžiku se zpráva dostane do světa a nikdo ji už nedokáže zastavit. Mám tak instinktivní potřebu jet do studia a být s Paulem a Janisinou kapelou, jako bych měl hlad, ale slíbil jsem Albertovi, že zavolám Janisiným rodičům.

Nejraději bych tenhle telefonát donekonečna odkládal. Janisina otce v Port Arthuru vzbudím z hlubokého spánku a dávám mu pár okamžiků, aby se trochu probral. Pak řeknu: „Není žádný snadný způsob, jak vám tuhle zprávu sdělit, a tak ji řeknu, jak je – Janis je mrtvá.“ První reakce Setha Joplina je stejná jako Albertova: „Proboha.“ Vydá stejný zvuk jako Albert, jako by ztratil dech, a s ním i kus svého života.

V posledních dvou týdnech je v Los Angeles Bennett Glotzer. Během letního turné byli s Janis často ve styku. Strávil dost času i ve studiu a s Janis popíjel i večeřel. Volám mu do hotelu. Není tam. Tehdy se ukládaly vzkazy u hotelové telefonistky, a tak mu nechávám nic neříkající zprávu, aby přijel do Landmarku.

Phil a Vince jsou mi nablízku. Sbližuje nás šok a společně zažehnáváme zármutek. Pojedou se mnou do studia. Dave Barry ví, že nepatří do úzkého kruhu Janisiných nejbližších, a odchází. Když zmizí, nemohu si vzpomenout, jestli jsem ho poprosil, aby si celou věc nechal pro sebe. Jediný způsob, jak se nerozsypat, je soustředit se v dané chvíli jen na jedinou věc. A teď je naléhavě nutné odjet do studia.

Zaparkuju na malém parkovišti za studiem Sunset Sound. Vcházíme s Vincem a Philem dovnitř zadním vchodem. Když vstoupíme do studia, vidím úsměvy a vzrušené oči, hrdost na práci, kterou kluci dělají. Nechce se mi říct něco, co jim tohle všechno vymaže z tváře, protože vím, že ty jasné, čisté a ničím neposkvrněné pocity, které teď Paul a kluci z Full Tiltu z tohoto alba i Janis mají, se pak už nikdy nevrátí.

Beru Paula do přední místnosti a říkám to nejprve jemu. Janis je mrtvá. Paul zavrávorá a opře se o zeď, aby udržel rovnováhu. Vyprávím mu to málo, co vím. Když se dostatečně vzpamatuje, požádá zvukového technika Phila Macyho, aby odešel z režie, abych mohl zprávu kapele oznámit v soukromí. Zatímco kluci vstřebávají šok, Paul sděluje Macymu, že dnes končíme předčasně.

Do Landmarku jedeme v konvoji – moje volvo, Paulovo porsche a Boogievůz.

Už přijela policie i lidé z koronerova úřadu. Jsou ohleduplní a diskrétní.

Seth Morgan si vzal z letiště taxíka. Vypadá jako omráčený a ztracený.

Je tu i Bennett Glotzer. Říkám mu, že jsem našel Janisino nádobíčko a nechal je, kde bylo. Neměl jsem je radši sebrat? „Co blbneš?“ říká Bennett. „To by byl zločin. Maření důkazů.“ Bennett říká, že se včera večer po práci s Janis sešel. Dali si pár panáků v Barney’s Beanery. Janis jenom dva, protože musí druhý den nahrávat. Všiml si, jak si to hlídá.

Zpráva je už venku a šíří se jako dávka špatné drogy. Představa, že bych ji mohl pozdržet třeba jen hodinu dvě, byla utopie. Pro každého, kdo ji zná, je nesnesitelná, a tak ji musí dát dál.

Čas sehnat Janisiny i naše nejbližší přátele dřív, než se to dozvědí z rádia, televize nebo telefonem, je velmi krátký. Na koho jsem zapomněl? Na všechny. Měl jsem zavolat kluky z Big Brother, především Sama Andrewa, ale moje potřeba dostat se do studia tu myšlenku vytlačila. Zvoní telefon a je to Lyndall, Janisina spolubydlící. Je sama v domě v Larkspuru, pláče a je rozrušená, skoro jí není rozumět. Snažím se ji uklidnit, ale marně. Říkám, že někoho pošlu, aby s ní byl. Volám Petera Berga z Berkeley. S Lyndall se zná a souhlasí, že přejede Záliv a bude jí dělat společnost.

Od té chvíle už jenom hasím požáry. Jsem bez přestání u telefonu. Do místnosti vcházejí a zase z ní vycházejí různí lidé. Později, kdy už je na většině amerického území po půlnoci a telefon ztichne, si všichni společně sedneme v jednom z větších apartmá, otupeni alkoholem a smutkem. Před úsvitem přichází i několik hodin neklidného spánku.

V pondělí ráno v mém apartmá stále zvoní telefon. Neexistuje ještě žádná možnost odstavit hovor nebo ho přesměrovat do hlasové schránky; buď slyšíte obsazený tón, nebo telefon zazvoní a já ho vezmu. Lidé, kteří se mi dovolali, vyhráli elektronickou ruletu. Jedním z nich je John Phillips. Neviděl jsem ho od chvíle, kdy jsem byl u něj a Michelle ve vile v Bel Air na promítání filmu Monterey Pop. Zpráva Johna hluboce zasáhla a on má starost o ty, kdo měli k Janis nejblíž. Ví, že nemůže nic dělat, ale přesto nabízí pomoc a jeho upřímnost mě utěšuje. Volá i můj otec. Zavolat rodičům mě nenapadlo, a tak se tu zprávu dočetli v New York Times. Volám i matce.

Právě dnes mám třicáté narozeniny.

V jednu chvíli také hovořím s manažerem Jackem Hagym. Říká mi, že pozdě v noci v neděli, asi v jednu hodinu, Janis pozdravila nočního recepčního, když procházela halou do svého pokoje. O něco později se vrátila, aby si rozměnila peníze do cigaretového automatu. To potvrzuje verzi, kterou mi napověděly drobné a cigarety. Některé věci jsou opravdu tak, jak vypadají.

Albert přilétá z New Yorku prvním letadlem. Ještě nikdy jsem ho neviděl tak zdrceného. Je hluboce zarmoucený. Lyndall dorazila už včera večer.

Kris Kristofferson byl na folkovém festivalu v Big Sur, který se letos konal na podzim. Do L.A. se vrátil včera pozdě v noci, kdy se zpráva zrovna rozšířila. Dnes je taky v Landmarku.

Ti, co se tu dnes večer shromáždili, jsou vybraná skupina, jádro nejbližších, kteří Janis znali a pracovali s ní. Kris, kapela, Paul, Seth, Lyndall, Albert, Bennett a několik dalších. Je tu i Linda Gravenites. Neviděla Janis od chvíle, kdy se po jejím návratu z Ria odstěhovala z domu v Larkspuru. Den před její smrtí najednou pocítila náhlý impulz přijet do L.A. Přiletěla, spojila se s jedním svým a Janisiným kamarádem a chtěla za ní včera přijít do Landmarku. Pak se dozvěděla, že je Janis po smrti.

Přivezl jsem si do L.A. filmovou promítačku a střihačské vybavení, abych mohl v době pobytu pracovat na svých filmech. Teď promítačku instaluju a pouštím filmy s Janis a Big Brother, Janis s Kozmic Blues. Je tam, živá a zdravá, a dává do zpěvu všechno.

Později přichází ke slovu i moje nová kytara. Společná muzika skýtá útěchu.

V jedné klidné chvíli přemůže Setha Morgana pocit viny. Věděl, že Janis bere drogy, už než jsme do L.A. přijeli. Ještě v létě to bylo jen občas. Vždyť s tím přece přestala. Řadu měsíců nevzala nic. To byl důkaz, že to dokáže. Tak proč by si nemohla dopřát malou odměnu, když má chuť? Tenhle paradoxní bludný kruh uvažování narkomanovi vyhovuje. Před dvěma týdny Janis Sethovi volala a prosila ho, aby jí drogy zakázal. To přece nemůžu udělat za tebe, řekl. Prosila ho, aby trávil v L.A. víc času. Kdyby to byl udělal, říká Seth…

To přiměje k sebereflexi mě. Kéž bych byl udělal víc já! Kdybych byl lepší kamarád… Paul Rothchild toto sebezpytování rychle zarazí. „Všichni na tom máme svůj díl viny, Johne,“ řekne.

Utěšujeme se tím, že zůstáváme spolu a děláme nezbytné věci společně. Do toho přicházejí stále další kamarádi.

Bob Neuwirth byl v Nashvillu, když se tu zprávu dozvěděl. Byl navštívit Normana Blakea, kytaristu a multiinstrumentalistu, který je členem kapely účinkující v televizní show Johnnyho Cashe. Když Bob přišel v pondělí ráno k Blakeovým do kuchyně, Normanova žena Nancy pekla sušenky. A řekla: „Bobby, mám pro tebe hroznou zprávu.“ Slyšela ji v rádiu.

Bob přijel do L.A. v úterý.

Volá mi dr. Thomas Noguchi, losangeleský koroner. Noguchi se stal celonárodně známou osobností tím, že před dvěma lety provedl pitvu Bobbyho Kennedyho. Teď mluví s co největším počtem Janisiných kamarádů a známých a vytváří si její „psychologický profil“. Odpovídám na jeho otázky a dodávám mu další důležitá jména. Noguchi je nezúčastněný vyšetřovatel, který hledá sebemenší náznak, jestli si Janis třeba nevzala život schválně, ale žádný nenachází. Jeho verdikt bude znít „smrt následkem neúmyslného předávkování“.

Přijíždí Janisina rodina z Texasu. V Los Angeles bydlí Janisina sestra. Rodina pořádá bohoslužbu, na kterou nikoho z nás nepozve. Smějí se jí zúčastnit jen Albert a Bennett Glotzer, ale nikdo další z Janisina hudebního života, který pro ni znamenal víc než cokoli jiného. Jsme ti, kdo jim zabili dceru. Ztělesňujeme San Francisco, kam Janis zapadla díky svému nevšednímu zjevu, kde už nebyla vyvržencem, kterému nikdo nerozumí. Kde z ní její talent udělal místní fenomén a pak hvězdu. V očích Joplinových představujeme svět rokenrolu, který ji zničil. Takové pocity jim připisuju já, ale možná jsem nespravedlivý. Bennett mi později řekne, že Joplinovi nikomu žádnou vinu nedávají, jen sami sobě.

My budeme každopádně mít vlastní vzpomínkový obřad. Bob Gordon mi říká, že Janis v závěti odkázala 2500 dolarů kamarádům, aby jí uspořádali tryznu. Použila tento výraz, ale na mysli měla něco trochu živějšího. Chtěla, aby si kamarádi udělali mejdan a pili na její počest. Aktualizovanou závěť podepsala v pátek.* Bob jí také připravil předmanželskou smlouvu, která měla chránit její autorská práva a tantiémy. Janis si vzala kopii, aby ji Seth mohl podepsat.

Kdy a kde se tryzna uskuteční, je na nás. Jisté je, že se bude konat v Zálivu. O organizaci se postarám já s Bobem Gordonem, ale v téhle chvíli máme naléhavější starost.

Dva dny jsme se vyhýbali zásadní otázce – máme album? Je nahráno dost muziky, aby z toho byla deska? Nikdo si není jist, ani Paul Rothchild.

Paul poslepuje dohromady všechno, co má na pásku. Pracuje na tom dva dny a celou jednu noc. Ve čtvrtek se posadíme do zvukové režie studia Sunset Sound, abychom si poslechli, co máme. Je tu Albert a Bennett, kluci z Full Tiltu, Lyndall a Kris Kristofferson. Stejně jako Kris byli na folkovém festivalu v Big Sur i Carl Gottlieb z Committee a jeho žena Allison, kteří se o Janis dozvěděli v neděli večer po návratu domů. Byli s námi už v pondělí večer v Landmarku a jsou tu i teď.

Zítra má narozeniny John Lennon. Po L.A. se už nějakou dobu pohybují lidé, kteří žádají místní i hostující muzikanty, aby nahráli „Happy Birthday“ na pásek, který pak Lennonovi pošlou. První písnička, kterou nám Paul ve studiu pustí, je příspěvek Janis a Full Tiltu, který nahráli jen pár dní před Janisinou smrtí a na kterém v pozadí zpíváme s Janis i my ostatní. Je to nevázané a veselé. Když zpíváme závěrečné „happy birthday to youuuuuuu“, Janis do toho řekne: „Všechno nejlepší od Janis a Full Tilt Boogie! Všechno nejlepší, Johnny!“ (Řekl někdy někdo Lennonovi „Johnny“?) Janis se rozesměje svým kdákavým smíchem a my si myslíme, že je konec… Ale pak Richard Bell zahraje úvodní akordy písničky Happy Trails od Roye Rogerse a Dalea Evanse. Jeho klávesy zanotují westernový motiv „dam da dam dam, dam da dam dam“ a Janis zazpívá vysokým a čistým sopránem: „Happy trails to you, until we meet again…“*

John Byrne Cooke, road manager Janis Joplinové

Další články

Lidia Ostalowska(* 1954) je polská reportérka. Před rokem 1989 působila krátce jako novinářka, po vyhlášení výjimečného stavu nesměla publikovat. Stála u zrodu prestižního deníku Gazeta Wyborcza a jeho reportážního oddělení. Dnes patří k okruhu autorů tzv. školy polské literární reportáže (Kapuściński, Krallová, Tochman, Szczygieł, Smoleński). K hlavním tématům jejích knih patří "vyloučení" - Romové nebo sociálně slabí.
Ukázky

Cikán musí být Cikán, jinak by ho Pánbůh potrestal!

Lidia Ostalowska(* 1954) je polská reportérka. Před rokem 1989 působila krátce jako novinářka, po vyhlášení výjimečného stavu nesměla publikovat. Stála u zrodu prestižního deníku Gazeta Wyborcza a jeho reportážního oddělení. Dnes patří k okruhu autorů tzv. školy polské literární reportáže (Kapuściński, Krallová, Tochman, Szczygieł, Smoleński). K hlavním tématům jejích knih patří "vyloučení" - Romové nebo sociálně slabí.
 | Tomáš Weiss
120 let od narození už je opravdu nevyšší čas přiznat Mileně Jesenské (1896 - 1944 zavražděna v koncentračním táboře Ravensbrück) místo mezi československou novinářskou elitou. Konečně se nám totiž pod názvem Křižovatky dostane do ruky souborné novinářské dílo, které je výsledkem mnohaleté práce největší znalkyně díla Mileny Jesenské, Marie Jiráskové.
Ukázky

Blíží se příležitost konečně poznat Milenu Jesenskou

120 let od narození už je opravdu nevyšší čas přiznat Mileně Jesenské (1896 - 1944 zavražděna v koncentračním táboře Ravensbrück) místo mezi československou novinářskou elitou. Konečně se nám totiž pod názvem Křižovatky dostane do ruky souborné novinářské dílo, které je výsledkem mnohaleté práce největší znalkyně díla Mileny Jesenské, Marie Jiráskové.
 | Tomáš Weiss
AC/DC jsou ta australská kapela, která před mnoha lety hupla na rokenrolovou dálnici, vedoucí do pekla...a nakonec se z nich stalo supervýdělečné eseróčko a planetární komerční atrakce. Jenže ten základ, co na startu do jukeboxu vhodili bratři Youngové, byl ryzí. Hodně z prapodstaty téhle hudby prostě vymákli přesně.
Ukázky

Dlouhá je cesta na vrchol, if you wanna rock and roll!

AC/DC jsou ta australská kapela, která před mnoha lety hupla na rokenrolovou dálnici, vedoucí do pekla...a nakonec se z nich stalo supervýdělečné eseróčko a planetární komerční atrakce. Jenže ten základ, co na startu do jukeboxu vhodili bratři Youngové, byl ryzí. Hodně z prapodstaty téhle hudby prostě vymákli přesně.