První kontakt na Tinderu a jak to bylo dál...

/ nakl. Cosmopolis

Potkat někoho na Tinderu je fuška. Zejména z toho důvodu, že soudě podle profilových obrázků jsou všichni kluci u rybníka a drží rybu anebo právě dokončují maraton, zatímco všechny holky jsou na vrcholku hory anebo ve svých koupelnách, kde si fotí selfíčka – prostě se geograficky nemají šanci potkat. Lucie Macháčková: Historky z Tinderu
Potkat někoho na Tinderu je fuška. Zejména z toho důvodu, že soudě podle profilových obrázků jsou všichni kluci u rybníka a drží rybu anebo právě dokončují maraton, zatímco všechny holky jsou na vrcholku hory anebo ve svých koupelnách, kde si fotí selfíčka – prostě se geograficky nemají šanci potkat. Lucie Macháčková: Historky z Tinderu

Ukázky:

Tinder lze použít i jako nástroj pasivně agresivní komunikace mezi přáteli. Kdysi dávno jsem měla extrémně nepořádnou spolubydlící, která po sobě nikdy neumývala nádobí a tvrdila, že má moc práce – přitom trávila celé hodiny na Tinderu.

Jednou mi došla trpělivost, vyfotila jsem horu jejích špinavých talířů, udělala jim seznamovací profil a nastavila takové parametry, aby bylo jasné, že se jí dřív nebo později zobrazí.

Jméno: Tvoje špinavé nádobí

Bio: Čekám na tebe, Hanko. Chci na sobě cítit tvoje ruce, Hanko!

Trvalo to sice několik hodin, ale pak se rozrazily dveře a do kuchyně vešla Hanka, celá rudá, s mobilem v ruce. Beze slova si nandala rukavice (při seznamování na Tinderu je důležité používat ochranu) a postavila se ke dřezu. Další den si sbalila kufry a odstěhovala se. Asi se na Tinderu seznámila s jiným bytem, kde může nechávat talíře se zbytky jídla tak dlouho, až se ze dřezu stane improvizovaný kompostér, kde pomalu, ale jistě klíčí nové biokultury.

***

Můj první a poslední pochod hanby následoval poté, co mnou ráno třásl zděšeně muž, v jehož posteli jsem se probudila.

„Jani, Jani, vstávej,“ drmolil naléhavě. „No tak sakra, vstávej, je skoro sedm, dneska se vdáváš!“

Pro vysvětlení, proč mi říká „Jani“ a proč si myslí, že se vdávám, se v příběhu musíme vrátit o dvanáct hodin dříve.

Byl pátek večer a já jsem se zachumlala doma s hrnkem heřmánkového čaje a meduňkovou pleťovou maskou (zkrátka louhovaná v bylinkách zevnitř i zvnějšku), rozhodnutá udělat si klidný večer, třeba si přečtu Hamleta. (OK, pustím si Lvího krále, to je v podstatě ten samý příběh, akorát s chlupama.)

V 19.10 mi zazvonil telefon.

„Nechceš si jít sednout? Jen tak na chvíli…“

„Jít si jen tak na chvíli sednout“ je dámský ekvivalent slovního spojení „jít na jedno“. Stejně jako „jít na jedno“ nikdy nezahrnuje jen „jedno“, tak „jít si na chvíli sednout“ občas zahrnuje tanec na střeše zaparkovaných vozů a pokus ukrást dopravní značku.

S kamarádkou Kat jsme zamířily do mexické restaurace a daly si ovocné margarity (to je pitíčko bohů – chutná jako zmrzlina, která snižuje vaše kognitivní schopnosti, ale naopak zvyšuje vaše umění twerkovat). Brzy padl geniální nápad – někoho sbalíme.

Na baru stál kluk, který se mi líbil (respektive, margaritové Lucii přišel naprosto neodolatelný). Typ – princ William, akorát bez pleše. Vzala jsem papírek a načmárala na něj vzkaz.

„Dejte to tamtomu pánovi, por favor.“

Sledovala jsem, jak mexický číšník předává princi Williamovi lísteček. Oba se podívali mým směrem. Hezoun se usmál a pak rozbalil můj vzkaz. Koutky mu okamžitě spadly.

„Moc vtipný!“ křikl na mě dědic britské koruny a otočil se zády.

Kat byla zmatená.

„Cos tam napsala?“

„No… napsala jsem: Kdybychom byli na Tinderu, svajpla bych tě doleva.

„Ty vole, doleva znamená, že ho nechceš!“

Levice a pravice, to mi vždycky dělalo problém. Proto dodnes nemám řidičák, mám totiž podezření, že bych na křižovatce pustila volant a začala zkoumat, kterou rukou píšu, a nechodím k volbám, abych to tam omylem nešoupla konkurenční partaji.

Po tomhle trapasu jsme se rychle vypakovaly z baru.

„Tak jdem asi domů, ne?“

„Jo jo.“

„Poslední drink někde?“

„Ofkórs.“

Zamířily jsme do irské hospody, kde měl právě koncert písničkář, který vypadal jako Sinéad OʼConnor v pánském provedení. Bohužel jsme však přišly pozdě a koncert už končil.

„Hrajte ještě dál!“

„Ne, sorry. Hraju tady znova zase zítra.“

„Aspoň jednu. Já se zítra vdávám!“

Jakmile to ze mě vylétlo, stalo se to pravdou. Do role nevěsty, která si vyrazila užít poslední noc předtím, než půjde pod čepec, jsem se tak vžila, že kdyby mi v tu chvíli někdo řekl, že to není pravda, ztropila bych scénu, jak si vůbec dovoluje mi takhle kazit můj velký den. Stala jsem se nevěstou se vším všudy – celá hospoda mi gratulovala, dostala jsem drinky zdarma, muzikant hrál jen pro mě.

A už to jelo. V dalším baru jsem pokračovala ve svém scénáři „nevěsty na tahu“. Potkali jsme tam partičku vysokoškoláků, kteří zapíjeli zkoušky.

„Čau, já jsem Prokop,“ představoval se mi týpek s brejličkami.

„Jana.“

Nové jméno padlo stejně spontánně jako tvrzení, že se budu vdávat, a s novým jménem přišla celá nová identita. Prokopovi jsem se představila jako Jana, květinářka, matka čtyřleté Rebeky. Vyprávěla jsem o malém květinářství, které vlastním („Lidi si myslej, že jen někde viju věnečky, ale je to ve skutečnosti tvrdý byznys, rozumíš?“), o pražském folklorním kroužku Moravěnka u Botiče, který vedu („Je to kus domova v tomto uspěchaném světě“), a o krušném životě single matky („Táta od Beky nás opustil, když jí bylo půl roku“), která konečně prožívá svůj happy end. Kat mi později řekla, že jsem o svém „novém“ životě mluvila tak zaníceně, až si chvílemi myslela, že ve skutečnosti jsem květinářka Jana, která se před ní dodnes vydávala za stand-up komičku Lucii.

S celou partou jsme pokračovali do Prokopova bytu na „jeden, ale už fakt poslední drink“.

Probudila jsem se ráno jen ve spodním prádle v Prokopově posteli. Nebohý týpek stál nade mnou jako chodící stres.

„Jani, Jani, vstávej. No tak sakra, vstávej, je skoro sedm, dneska se vdáváš!“

Bylo mi trapné přiznat barvu, tak jsem svoji hru dohrála do konce. Spěšně jsem z podlahy sbírala něco nového, něco starého, něco půjčeného a něco modrého, čistila si zuby prstem a předstírala telefonát s družičkami (mazaně jsem vytušila, že by bylo značně nevěrohodné, kdyby nevěstu ve svatební ráno nikdo nehledal), rodiči, a dokonce i dodavateli falešného cateringu. („Vím, že mám zpoždění, ale to nic nemění na tom, že tam chci kuře à la bažant, a ne bažanta à la kuře!“)

Cestou domů jsem se cítila rozbitá jako Mufasa, který byl právě shozen ze skály svým bratrem Scarem, soužená výčitkami svědomí. Došla jsem ke dvěma závěrům:

1. Bolí mě hlava tak, jako by mi o ni včera někdo rozbíjel talíře.

2. Za všechno může Jana. Lucie je z obliga, ale Jana je fakt kráva.

***

Další články

Přední čeští a slovenští reportéři a reportérky, a také několik ukrajinských novinářek, přinášejí živá svědectví z míst, kam vtrhla válka. Přibližují osudy lidí, které potkali. Z válečného Kyjeva, Charkova, Mykolajivu, Oděsy a dalších měst. Někteří popisují své někdejší cesty na Donbas a Krym, kde v roce 2014 válka začala. Sborník reportáží se jmény jako Bán, Forró, Procházková, Soukup, Szántó nebo Víchová sestavila Marie Iljašenko.
Ukázky

Pěkně tvrdý válečný chleba na vlastní oči

Přední čeští a slovenští reportéři a reportérky, a také několik ukrajinských novinářek, přinášejí živá svědectví z míst, kam vtrhla válka. Přibližují osudy lidí, které potkali. Z válečného Kyjeva, Charkova, Mykolajivu, Oděsy a dalších měst. Někteří popisují své někdejší cesty na Donbas a Krym, kde v roce 2014 válka začala. Sborník reportáží se jmény jako Bán, Forró, Procházková, Soukup, Szántó nebo Víchová sestavila Marie Iljašenko.
 | nakl. Slovart
Skupina uruguayských ragbistů letěla v říjnu 1972 z Montevidea na zápas do Chile, jejich letadlo ale havarovalo v Andách. Ze 45 lidí katastrofu přežilo 27 pasažérů. Po dlouhých 72 dnech v extrémních podmínkách velehor se ale záchrany dočkalo jen 16 trosečníků. Přežili i díky tomu, že se živili ostatky mrtvých kamarádů.
Ukázky

Jak přežít 72 dní na sněhu uprostřed velehor?

Skupina uruguayských ragbistů letěla v říjnu 1972 z Montevidea na zápas do Chile, jejich letadlo ale havarovalo v Andách. Ze 45 lidí katastrofu přežilo 27 pasažérů. Po dlouhých 72 dnech v extrémních podmínkách velehor se ale záchrany dočkalo jen 16 trosečníků. Přežili i díky tomu, že se živili ostatky mrtvých kamarádů.
 | nakl. Kalich
"Snažím se zasadit dalajlamu do kontextu tibetské kultury a historie a předložit jeho biografii jako živoucí lekci toho, co z pohledu tradice znamená být skutečně soucitný. Méně jsem se soustředil na to, co dalajlama 
říká. Jeho spirituální učení i politické názory jsou obsaženy ve stovkách knih a mnoha tisících hodin video- i audiozáznamů, pořízených během více než šedesáti let jeho exilu." Alexander Norman
Ukázky

Dalajláma - člověk neobyčejného života

"Snažím se zasadit dalajlamu do kontextu tibetské kultury a historie a předložit jeho biografii jako živoucí lekci toho, co z pohledu tradice znamená být skutečně soucitný. Méně jsem se soustředil na to, co dalajlama říká. Jeho spirituální učení i politické názory jsou obsaženy ve stovkách knih a mnoha tisících hodin video- i audiozáznamů, pořízených během více než šedesáti let jeho exilu." Alexander Norman