Horor ze setkání civilizovanosti a bestiálního primitivismu

Doslov (ukázka):

Doufám, že jste si užili noční výlet po pobřeží Maine. Okolnosti vzniku této knihy spjaté s nadějnými očekáváními a poté i poněkud deprimující dozvuky jsem už několikrát popisoval a obšírně rozebíral v rozhovorech. Proto první aspekt pominu a druhého se jen v krátkosti dotknu s předpokladem, že většina z vás čtenářů tohoto nového vydání je s historií této knihy do značné míry obeznámena, a místo toho tnu přímo do živého – neznělo tohle trochu jako slovní hříčka? Není tu někde s námi i Bob Bloch? – a tím myslím tohle: Fajn, shrábl jsem prachy a nebylo jich málo, takže co je na tomhle tak jiný? O co mi sakra jde? Proč tolik povyku kvůli nějaký necenzurovaný verzi? Vždyť je to v podstatě stejný jako ten původní paperback. Jenže ono to stejné není. Pro mě teda ne.

Prozatím mě jako spisovatele mrzí jen velice málo věcí. Mrzí mě poslední odstavec románu Probuzená a doufám, že ho někdy změním. Pak tu a tam obzvlášť neobratně napsaný řádek. Občasný nevhodný redakční zásah. A to je asi tak všechno – s výjimkou toho, co se stalo románu Po sezoně. Upřímně vzato, ono došlo k handrkování. Když Marc Jaffe z nakladatelství Ballantine tuto knihu koupil, bylo to za podmínky, že ji budu ochotný přepsat. A to jsem byl. Ovšemže jsem byl. Byl to můj první román a byl jsem nadšený, že mám smlouvu. Mysleli si snad, že jsem blázen? Přepsal bych ho okamžitě. Všichni jsme si velice dobře uvědomovali, že pokud jde o násilnosti, je přepálený, že cení zuby způsobem, jaký dosud nebyl v masové produkci běžně k vidění. Právě tento aspekt ode mě kupovali. Ale věděl jsem, že budu muset trochu škrtat. Nebyl jsem akorát připravený na to, že budou chtít škrtat tolik.

Pamatuji se na odpoledne, kdy jsem seděl u stolu naproti mladé hezké redaktorce, jejíž jméno si už nedokážu vybavit. Bylo na ní jasně vidět, jak je jí moje kniha odporná, ale byla milá a loajální. Její firma koupila hnusný, drsný román, do něhož z jakéhosi bezbožného důvodu vkládají velice vysoké naděje, a tím to pro ni haslo. Ona měla za úkol z téhle brutální sračky vyšlehat něco kloudného. Měla před sebou linkovaný blok se stránkami popsanými spoustou návrhů. A při každém sezení bylo těch návrhů pořád víc. Na některé jsem reagoval slovy: jo, jasně, není problém. Nad některými jsem jenom vrtěl hlavou a říkal: To nemůžu. Jak to mám udělat? V tomhletom mě zabíjíte. Sice se moji knížku nesnažila vykuchat úplně, ale taky jí rozhodně jenom nezastřihávala nehty. Nakonec to dospělo do fáze, kdy jsme si říkali: Přistoupím na to umlácení, pokud mi tam necháte tu ufiknutou hlavu. Vážně. Byly situace, kdy jsme se prodírali odstavci řádek po řádku. Slovo po slově. Boj to byl v podstatě přátelský, ale ubíjející. Cíl jsme měli oba stejný – dát dohromady knihu, která by se prodávala jako housky na krámě. Kdyby se to povedlo, ona by se ve firmě vyjímala ve skvělém světle. Já bych kasíroval peníze. Jenže naše představy, jak tohoto cíle dosáhnout, se krutě rozcházely. Byli jsme jako sparingpartneři, kteří trénují na tentýž zápas o titul, ale mají závratně odlišný styl. Ona se pokoušela knížku tak nějak znormalizovat. Já jsem v ní chtěl otevřít všechna stavidla.

Takhle to trvalo asi dva týdny. To už rukopis přímo hýřil červenou. V jejím bloku byla spousta vyškrtaných pasáží. Když jsme skončili, vrátil jsem se domů a o několik týdnů později dopsal verzi, kterou jste právě dočetli. Tu původní jsem hodil do koše. Jo, jasně, já vím. Nemusíte mi to říkat. Jsem debil. Co na to můžu říct? Ale pak jsme museli opět usednout ke stolu. Prošla všechno s Markem a shodli se, že knížka je pořád hodně drsná. Ano, chtěli mít knihu, která vyvolá pozdvižení, ale nebude lidi nutit ke zvracení. Musely například zmizet některé recepty. Další handrkování. A tak ve vydání od Ballantine si nepřečtete myšlenky těhotné ženy, co že to zítra udělá se zbytkem jejich prvního, bezejmenného úlovku, jakmile bude mít hotové klobásy. Nedozvíte se, jak se dělá sušené lidské maso. Což mi vždycky připadalo jako velká škoda. Recept jsem převzal a upravil z knihy s názvem Jak přežít v divočině a domníval se, že jeden nikdy neví, kdy by se mu mohlo něco takového hodit. Rovněž se mi stýskalo po řádcích o něco dále, které pojednávaly o významu strachu jako prostředku pro zjemnění masa. Myslím, že zde jsem se inspiroval úžasným románem Vardise Fishera Mountain Man, z něhož jsem do své knihy štědře čerpal a na základě něhož Hollywood natočil film Jeremiah Johnson. Prý je to pravda. Když jste přímo podělaní strachy, máte jemnější maso. Námitky vznášeli i vůči tomu, jak jsem nechal vařit oholenou, rozbitou, bezokou hlavu, a navrhovali, abych ji nahradil „jinými kusy masa“. Ach jo. Nelíbil jsem jim hoch v kleci ležící ve svých zvratcích. Zvratky nebereme. Z duše se jim nelíbila scéna, kdy Lauře propíchnou jazyk rybářským háčkem, pak ho useknou a sní. Opět jsem nesouhlasil. Vždyť pro ty lidi to je v podstatě metafora. Hodně se mi líbil obrat nepřístojný orgán. Ona totiž opravdu křičela, až se hory zelenaly. Marjie nechtěli dovolit, aby vyplivla kus penisu. Nikdy jsem se vlastně nedozvěděl proč. V původním vydání to nakonec vyznívá tak, že ho nejspíš spolkla.

Všechny tyhle škrty jsem jim umožnil. Ale pak jsme se, já a tahle redaktorka, naprosto a strašlivě rozkmotřili na několika jednoduchých řádcích na posledních přibližně pěti stránkách rukopisu. A s radostí můžu říct, že teď, konečně, po všech těch letech, jsem to já, kdo může pár věcí škrtnout. Pokud tuhle knížku nečtete poprvé, nejspíš jste si jich všimli. Z původního vydání si škrtněte: Nick to nejspíš zvládne. Měl sice v hrudi díru, která se bude hodně složitě zacelovat, ale díkybohu nezasáhl žádné životně důležité orgány. Z původního vydání si škrtněte: Nick vedle ní ležel v bezvědomí. „Bude v pořádku?“ zeptala se. „Ztratil spoustu krve. Ale ano. Myslím, že ano.“ „Výborně,“ řekla. Z původního vydání si škrtněte slova: Chybělo zatraceně málo, takže když se Peters přiznává, říká prostě jen: A já jsem ho zabil. Přesně tak. Oni mě přinutili Nicka zachránit. Já jsem ho chtěl mít mrtvého. A to, jak si vzpomínám, byl zatracený oříšek. Napřed jsem to kategoricky odmítl. Ten návrh mě fakt vytočil. U Nicka jsem měl v úmyslu – měl jsem to v úmyslu po celou dobu psaní – vytvořit portrét chlapíka, který dosáhne úrovně hrdinství a oddanosti, jakou si u sebe nedokáže vůbec představit. A potom, v úplně poslední chvíli, kdy se mu veškerá bolest a úsilí mají vyplatit, kdy má být zachráněn, kdy k němu, ježíšku na křížku, cválá celá kavalérie!, tvoří tuhle zpropadenou kavalérii lidé, kteří ho nakonec sejmou.

................

Jack Ketchum