Muži odejdou, ženy a děti zůstávají

Ukázka:

Oaxaca,
Mexiko

Nejistě postáváme před zavřenou brankou, čekáme, jestli paní domu zareaguje na štěkajícího psa. Není tu zvonek a vlastně ani nevíme, jestli zde Kenia, kterou hledáme, skutečně bydlí. Kolegyně Diana, novinářka z nedalekého města Juchitán, nám dala její jméno a strohé instrukce, kde najdeme dům, s tím, že na detaily se máme zeptat místních ve vesnici San Dionisio del Mar. Na dvoře naproti právě soused i s dalšími chlapy přistavuje novou část domu, ověříme si tedy, zda opravdu stojíme před Keniiným domem. Prý ano.

Čekáme dál. Netušíme, jestli se ukáže, jestli nás pozve dovnitř ani zda bude souhlasit s rozhovorem. A poslední, co v této chvíli umíme předvídat, je, kam nás její příběh zavede. Cítím, že je možná první kostkou domina, ke které ve hře přikládáme další tak, aby pasovalo číslo k číslu. Jenomže my takovou efektní řadu stavět nechceme. S Noelem toužíme vytvořit co nejkomplexnější obraz života žen migrujících mužů, ale v tuto chvíli nevíme, jak bude vypadat. Netušíme, jestli do sebe budou příběhy zapadat jako kostičky stavebnice. Nejprve se budeme muset postavit tváří v tvář vlastním představám o tom, jaký je svět, který známe, a konfrontovat je s tím, že kdesi na opačném konci zeměkoule je svět v mnohém úplně jiný.

Chvilka napětí se blíží ke konci. Kovové dveře domu zavrzají a objeví se v nich silnější postava mladé dívky oblečené v černém. Čelenku ve vlasech si potáhne dozadu a stydlivě se usměje. Je překvapená. Nechápe, co děláme před jejími dveřmi, neví, kdo jsme, a netuší, proč jsme vyhledali právě ji. Vysvětluju tedy, že jsme novináři a že chceme slyšet, jak se jí žije bez manžela, který je ve Spojených státech. Zdá se, že Kenia mé nedokonalé španělštině rozumí a nakonec souhlasí. Přivřené dveře otevře dokořán a pozve nás do tmavého pokoje.

Už od začátku je všechno jinak než v zemi, kde jsem vyrůstala. Na Slovensku cizí lidi do domu obvykle jen tak nepouštíme a svůj osobní příběh jim zrovna hned při první letmé návštěvě nevypovíme. Častěji mluvíme o jiných než o sobě, případně o tématech, u kterých nejsme tak zranitelní, jako je třeba počasí nebo výroba slivovice.

Teď sedím v cizím pokoji, který slouží jako obývací pokoj, a jsem zaskočená. Mám klást otázky, ale přitom jsem vůbec nečekala, že nám Kenia otevře dveře, a už vůbec, že by se otevřela ona sama. Nečekala jsem vlastně vůbec nic.

Přes celý pokoj je natažená houpací síť. Kenia si do ní sedne hned poté, co ze dvora přinese dvě bílé plastové židle a ventilátor. Světlo vniká do místnosti pouze otevřenými dveřmi a jedním maličkým okýnkem. Pod ním dominuje oltář. Na dřevěném stolku zakrytém bílým ubrusem hoří ve sklenici svíčka. Kolem ní jsou rozložena žlutá kvítka a ve vázách bylinky. Za svíčkou stojí dřevěné rámy s fotografiemi členů rodiny, kteří už nežijí. Keniin otec zemřel před mnoha lety, máma teprve nedávno. Dva dřevěné kříže naznačují, že rodina vyznává koloniální náboženské dědictví. Na obraze nad oltářem je žena v tradičních istmenských šatech, sluneční paprsky zvýrazňují bílou barvu ozdoby, již má kolem hlavy. Region Istmo, kde se nachází San Dionisio del Mar, je známý svým propracovaným tradičním oděvem. Žena na obrázku má na sobě klasicky černé šaty s vyšívanými barevnými květy.

***

San Dionisio del Mar je asi pětitisícová vesnička, zhruba jako náš Sliač. Většinu tvoří původní obyvatelé Huavové. Přibližně polovina lidí zde stále mluví huavským jazykem. Huavové obývali území mexického státu Oaxaca již před více než třemi tisíci lety. Dnes se však počítají na tisíce a žijí zejména podél pobřeží Tichého oceánu na jihu země. Jde o patrilokální společnost, žena tedy po svatbě přirozeně následuje muže do domu jeho rodičů, kde žijí všichni společně, dokud si novomanželé nepostaví vlastní příbytek. Nejsou to ženy, kdo by v domácnosti rozhodoval. Slovo má i při setkáních s cizími spíše muž. Nevím, jestli bychom tu takhle klidně seděli, kdyby byl Keniin manžel doma.

Muži v huavských komunitách se věnují pletení sítí a ženy vyšívání tradičních blůz huipil anebo ubrusů. Huavové se od nepaměti živili zemědělstvím a lovem ryb. Kukuřici a fazole, dvě hlavní plodiny, si dnes pěstuje téměř každá rodina, zejména pro vlastní spotřebu. Hlavy mnoha domácností každý den vyrážejí na moře, aby ulovily ryby na prodej. Ženy se mezitím starají o domácnost a občas se objeví i na poli, aby podaly pomocnou ruku mužům. „Než můj manžel odešel, byl rybář a farmář. Když muži loví ryby, jsou na moři celý den. Mnozí z nich pracují pro někoho, kdo má loď. Pokud nemají vlastní lodě, může se stát, že některé dny zůstanou bez práce. Muž se dozvěděl, jestli potřebují, aby nastoupil do práce, pokaždé až v daný den. Pokud pracoval, vždycky donesl rybu i pro rodinu, ale to, co z rybaření vydělal, na život nestačilo,“ popisuje Kenia každodenní realitu rodin místních rybářů. Zpočátku mluví potichu, téměř šeptem. Osměluje se jen postupně. „Odešel, aby vydělal peníze na náš vlastní dům,“ dodá a vysvětlí nám, že dům, v jehož chládku nás přijala, patří její zesnulé matce. Tradice totiž kážou nenechat dům rok po úmrtí prázdný. Bydlí v něm i se svými dcerami. Jedné je sedm, druhé sedmnáct let.

Keniin manžel odešel před dvěma lety. „Muži mají povinnost postarat se o rodinu, a tak hledají, kde se dá. Někdy však není co dělat. Odcházejí, aby mohli jít dál a udělat něco, aby se jejich rodina měla lépe. Odcházejí, protože musí. Říkala jsem mu, že je to velká oběť, že je to daleko, ale trval na tom, že to zkusí. Odešel s kamarády z vesnice za jeho bratranci, kteří v té době žili ve Spojených státech. Podařilo se jim dojít až tam, ačkoli to nebylo úplně jednoduché. Trvalo to asi měsíc, manžela dokonce nejprve vrátili zpět, neboť vstoupil do země bez dokladů. Věděli jsme, jak postupují, že jsou v poušti, celí doškrábaní od trnů kaktusů,“ popisuje Kenia napínavý měsíc roku 2015. Tehdy tvořili Mexičané více než polovinu migrantů a migrantek, kteří neměli na území Spojených států amerických povolení k pobytu. V době, kdy sedíme s Keniou v jejím obývacím pokoji, je na druhé straně severní hranice více než deset milionů lidí bez povolení k pobytu. V posledních letech se do USA přenusulo Mexičanů mnohem víc, než se jich odtud vrátilo, což byl oproti minulosti obrat.1 Kenia doufala, že případ jejího muže do těchto statistik nezapadne a brzy se znovu setkají. „Řekl, že se vrátí v prosinci.“

Dohoda manželů zněla, že muž zůstane v zahraničí, dokud si nepostaví nový dům. A ten už stojí. Nastěhují se do něj, jakmile se muž vrátí.

Kenia je moje vrstevnice, ale reality našich dnů, jakož i možnosti, které máme, se překrývají v málo bodech. „Chtěla bych jít do USA i s dětmi. Ale pro ženy je to nebezpečné. No a teď s tímhle, který tam je – migranti se bojí, protože je pro cokoli můžou vrátit zpět,“ dodá Kenia s hořkostí o americkém prezidentovi Donaldu Trumpovi. Keniinu muži se podařilo překročit hranici rok před jeho nástupem do úřadu. Ve chvíli, kdy nám Kenia pohrdavě vypráví o důsledcích jeho politiky, jen málokdo tuší, jak daleko až zajde Trumpovo šíření strachu z těch, kteří přicházejí. Na oddělování dětí od rodičů nikdo raději ani nepomyslí.

Její cesta za manželem nepřipadá v úvahu, a tak Kenia čeká. Dny v San Dionisiu del Mar se podobají jeden druhému jako vejce vejci. Každé ráno Kenia odvede mladší dcerku do školy, pak se nasnídá, osprchuje a vyšívá. Připraví oběd a telefonuje s manželem. V kontaktu jsou neustále, Kenia tvrdí, že jí to hodně pomáhá. Pere v ruce, pak znovu vaří. Pokud není co vyšívat, tak alespoň tká. „Tady se neodpočívá,“ říká.

***

Do pokoje vstoupí starší dcera Flor. Dívka je vyšší než její máma, na sobě má šedé tričko a kraťasy, vlasy učesané do jednoduchého copu. Překvapená udělá ve dveřích nejprve krok vzad, nakonec se však vydá k nám a posadí se na jednu ze židlí. Druhá dcerka si hraje u sousedů. „Chybí ti táta?“ zeptám se Flor. „Ne, mluvíme spolu každý den,“ odpoví podobně ostýchavě jako její máma.

Říká, že brzy skončí střední školu a ráda by dál studovala – psychologii. „Chce pokračovat ve studiích a my ji v tom podporujeme. Rodiče ve vesnici pomáhají svým dětem, pokud touží studovat. Jsou ženy, které ve studiu nepokračují, neboť se vyvdají již v mladém věku. Studují spíš muži. Ale jsou rodiny, které podporují také dívky. My chceme dceru podpořit,“ odkrývá Kenia další položku na pomyslném seznamu „Použití dolarů“. Nejprve dům. Potom vzdělání dětí.

Kenia byla ve Florině věku už tři roky vdaná a po dvoře jí běhala dvouletá dcera. Časy se mění, v San Dionisiu del Mar dnes mnohé rodiny s vdavkami dcer nespěchají tak jako kdysi. „Ano, mám přítele. Tatínek to ví. Řekla jsem mu o něm. Nejprve nechtěl, abych s ním byla, ale pak mi řekl, ať se s ním pomalu seznamuju a později uvidíme. Prý mi důvěřuje,“ prozradí Flor. Máma jenom tiše naslouchá, jako by hlavní slovo v této otázce měla hlava rodiny, bez ohledu na to, jak daleko žije.

***

„V prosinci přijede,“ zopakuje Kenia několikrát. A všechno bude takové jako dřív. Hrozí však, že stejné to bude ve všem – i v zápase o živobytí. Vnitřní motivace postavit dům a nechat děti vystudovat byla jedním z důvodů, proč Keniin manžel odešel. Druhým byly vnější okolnosti, se kterými mohli udělat jen velmi málo.

Když se Kenii zeptám, jak se jim tady v San Dionisiu žije, její odpověď sahá daleko za hranice vesnice. „Teď máme problémy s větrnými elektrárnami, takže nejsme tak klidní jako obyčejně. Stále čekáme, jestli i sem nepřijdou firmy a nevystěhují nás,“ řekne. V posledních letech proti větrným elektrárnám protestují místní napříč celým regionem Istmo, který patří mezi největrnější v Mexiku. Na některých místech postavily zahraniční i lokální firmy větrné turbíny v těsné blízkosti domů. Jinde zase zabírají obyvatelům půdu, která je živí. Někdy za ni platí nájmy, jindy ne, což způsobuje prohlubování nerovností. Stavba elektráren může podle místních kritiků tohoto velkolepého projektu ohrozit i vodní ekosystémy, které živí zdejší rybáře. „Když nebudeme lovit ryby, co budeme jíst?“ klade Kenia docela logickou otázku. Rozhovor s ní děláme v dubnu 2017. V květnu obyvatelé vesnice podpalují bagr, který právě „nastoupil do práce“. Měl připravit půdu pro instalaci větrné turbíny u pobřeží na kraji vesnice.

Energie, kterou by měly vyprodukovat zdejší elektrárny, poteče do sídel nadnárodních i domácích společností v celém Mexiku a potenciálně ji mohou vyvážet i za hranice.

Jedná se o komplexní téma. Místní komunity a organizace, které je reprezentují, nejsou vysloveně proti větrným elektrárnám jako zdroji energie. Problémem je především zabírání půdy bez dostatečných konzultací s místními, ale také dopad, jaký mohou tyto projekty na životy původních obyvatel mít.

***

Za malým oknem je slyšet muzika, na ulici vidíme průvod lidí. Ve vesnici je svatba. „Budu tam muset jít odnést dary – i za manžela,“ naznačí Kenia další povinnost, která jí přibyla po mužově odchodu. Obvykle jsou při podobných oslavách vyslanci rodiny muži. Pochopíme, že je čas jít.

Po více než hodinovém rozhovoru za sebou zavřeme kovové dveře. Pokračujeme na pláž, kde si dáme nejlepší rybu, jakou jsme kdy jedli. Připraví nám ji místní kuchařka, ale recept na speciální marinádu nám neprozradí.

U ryby, ale ještě dlouho poté, co odejdeme ze San Dionisia del Mar, přemýšlím, jaké různé podoby mohou mít partnerské vztahy. Mnohé otázky, které jsem měla pro Keniu připraveny, vycházely z mých idealistických představ o lásce.

Do té doby jsem o citech mezi dvěma lidmi přemýšlela v romantickém kontextu. Představovala jsem si lásku, kterou člověk pociťuje každým kouskem své existence. Lásku, která přináší jakýsi pocit prázdnoty, když ten druhý není přítomen. Vždy jsem chtěla vztah, v němž dva lidé naslouchají jeden druhému. Vztah plný respektu, svobody a podpory, které přicházejí s důvěrou v toho druhého. Vztah, v němž spolu dva lidé prožívají šťastné i smutné okamžiky. Toužila jsem po ránech v objetí, když se ani jednomu z dvojice nechce vstát do nového dne. Toužila jsem po večerech, během nichž se společně zaposloucháme do oblíbené hudby se sklenkou vína v ruce. Nebo si budeme povídat o uplynulých či plánovaných cestách.

Romantická láska spočívá v tom, že najdu jediného, dokonalého partnera. Dokonce při ní nezáleží ani na materiálním zabezpečení. Pokud svou polovičku miluješ, víš, že nějak bude. Český psycholog Jiří Procházka v jednom podcastu2 říká, že koncept romantické lásky se budoval staletí a vyvrcholilo to kapitalismem. Dnes je taková láska ideálem, kterého musíme dosáhnout, jinak nebudeme šťastní.

Při rozhovoru s Keniou jsem si uvědomila, jak evropský je můj pohled i mé prožívání. Překvapilo mě to, i když to nebylo poprvé, co jsem dělala rozhovor s někým z jiné kultury. Některé věci jsou v nás zakořeněné hlouběji, než si myslíme.

Pokud však chci dát hlas ženám z jiných koutů světa, hned od setkání s Keniou je jasné, že se budu muset otevřít zcela jiným perspektivám. Láska má různé podoby, nejen romantickou. Může být například i naprosto praktická. Nemusí začít zamilovaností, ale jednoduše proto, že tak rozhodli rodiče dvou lidí. A jejím projevem nemusí být jen neustálá blízkost, ale třeba i to, že se muž vzdálí tisíce kilometrů, aby se postaral o rodinu.

Možná jsem tedy naprosto mylně předpokládala, že nejtěžší pro ženu, která zůstala sama v zapadlé mexické vesnici, bude nekonečné čekání na chybějící kousek puzzle.

Keniu provdali, když jí bylo čtrnáct. Vedle svého manžela se neprobudila už dva roky. Ve vesnicích původních obyvatel v Oaxace rozhodně není jediná. Podobných žen zde žijí tisíce. A nejen tady.

ze slovenštiny přeložil Miroslav Zelinský

Magdaléna Rojo (1986)

slovenská reportérka na voľnej nohe zaoberajúca sa predovšetkým globálnymi problémami ako sú migrácia či klimatická kríza a témami porušovania ľudských práv vo svete, predovšetkým práv žien a pôvodných obyvateľov. Svoje reportáže publikovala vo väčšine relevantných slovenských médií ako denník SME či Denník N, no spolupracuje aj so zahraničnými redakciami ako Deutsche Welle, Thomson Reuters Foundation, Mongabay, The New Humanitarian, Outriders, Southeast Asia Globe či iné.

Venuje sa pomalej žurnalistike, čo znamená, že v krajinách, o ktorých píše, dlhodobo žije, aby porozumela kontextu, v ktorom sa odohrávajú životy miestnych a zároveň si získala ich dôveru. Priniesla reportáže o tom, ako sa Mjanmarsko po zdanlivej zmene režimu otvára svetu; o životoch bývalých príslušníkov kolumbijských geríl, ktorí sa pokúšajú vrátiť do normálneho života; o pestovaní mexickej kávy a agáve v agroekologických systémoch či integrácii cudzincov v Brne; napísala long-form reportáže o živote Tibeťanov v exile, taxikárok v Indii či ľudí na úteku v gréckych squatoch. Za svoju reportáž o Kube bola v roku 2013 nominovaná na Novinársku cenu. Zaujíma ju žurnalistika orientovaná na riešenia, tzv. solutions-based journalism. Posledné štyri roky spolupracovala na výskumnom projekte Spiritual Exemplars Univerzity Južnej Kalifornie. V rámci neho priniesla príbehy žien, ktoré svojou prácou menia životy vylúčených skupín, zákony, či dokonca spoločenské vnímanie v Japonsku, Thajsku, Kolumbii a v Mexiku. Debutová kniha Ženy, ktoré zostali je výsledkom dlhoročnej spoločnej práce s jej manželom Noelom, ktorý fotografie z tohto projektu vystavoval v Bratislave a v Košiciach. Žijú spolu v mexickej Oaxace aj so synom Gaelom.