Popírání holocaustu: svoboda slova neznamená svobodu lhát
"Nezapomněli jsme na Vás. Hlas trpících byl vyslyšen." Asi mě ani moc nepřekvapuje, že tento film se silným poselstvím nemá vyšší hodnocení a že se najdou lidé, co film označí za "odpad". Antisemitismus různého stupně je mezi námi (ve společnosti jako takové, i v myslích velké skupiny lidí) trvale zakořeněn. Dá se říct skoro od doby ukřižování Krista. Za tu dobu měl různé nositele i různé projevy. Různé středověké pogromy, různé Dryfusovy aféry či Hisneriády to vše je součástí bolestné historie našeho lidstva, a události holocaustu tak z toho pohledu nejsou vlastně ničím tak překvapivým. A žel ani ničím, co by dalo všem těm nesmyslným projevům antisemitismu nějakou stopku. Tento film je toho jasným důkazem. Dvě knihy Davida Irvinga mám doma a četl jsem je (nebo se o to aspoň pokoušel), tak přesně vím, o co se jejich autor v těch knížkách pokouší. Dělá to přitom opravdu důmyslně a je hodně přesvědčivý. Tváří se, že zcela důsledně vychází z historických pramenů, takže pokud člověk neví, co je to za člověka, může ho čtení jeho knih opravdu hodně ovlivnit. O právním sporu se spisovatelkou a historičkou Deborah Lipstadtovou jsem už dopředu něco věděl, ale přesto ve mě ten závěrečný verdikt soudu vyvolal silné emoce. Chápu, že někomu, kdo se moc v historii neorientuje nebo ho nebaví, ten film mohl místy připadat trošku rozvláčný či nudný. Ono "soudit historii" či soudit její možný či nemožná výklad, to opravdu není pro nezasvěcené lidi nic extra vzrušujícího. A to ještě právníci Lipstadtové zvolí na první pohledu dosti zvláštní taktiku. Hlavně žádné osobní svědectví, žádné emoce, ale jen fakta. Je zajímavé ve filmu pozorovat postavu Deborah Lipstadtové (již svým jménem předurčené k tomu být bojovnicí), jak je nucena svůj boj (a své svědomí, jak říká) přenechat právníkům. A tak když v jisté fázi procesu dostane Irving prostor sdělit soudu i přítomné veřejnosti své pochybnosti o existenci otvorů ve střeše plynových komor a noviny jsou hned plné palcových titulků "žádné otvory, žádný holocaust", je člověku Deborah líto, protože vidí tu její bezmoc. O to silnější je pak ale konec s verdiktem soudu. I když je toto opravdu ten skutečný konec? Není poselství filmu spíše v té následné scéně, kdy se novináři ptají Irvinga, zda po verdiktu soudu již přestane popírat holocaust, a on na to reaguje s úsměvem slovy, že v žádném případě? Nikdy to neskončí... Smutné, ale obávám se, že veskrze realistické vyznění tohoto, alespoň pro ně, hodně zajímavého filmu. HonzaBez, csfd.cz