(...) Jako všichni správní ctitelé mistrova odkazu, kteří se rozhodli pokračovat v jeho díle, i Vanneman velmi dbá na holmesovskou legendu; je dobře obeznámen s Doylovým způsobem vyprávění, stavbou příběhů, reáliemi i nezbytnými rekvizitami. Jednu provokaci si však přece jen neodpustil: ˝svému˝ Watsonovi přisoudil - mírně řečeno - mimořádnou slabost pro něžné pohlaví. A tak k veselým pasážím jinak bezesporu napínavé knihy patří i kapitolka líčící, kterak bezbranný doktor Watson podlehl mladé začínající spisovatelce a co tomu říkal Sherlock Holmes, když je přistihl...