(...) Třebaže se zdá, že jde jen o pouhý přepis náhodně vybraných hlasů, skrývá se za Sorokinovým textem promyšlená struktura, charakterizující frontu jakožto běžný příznak ekonomiky komunistických zemí lépe a výstižněji než dlouhé, zamyšlené analýzy. (...) Klasik ruského konceptualismu již v debutu potvrzuje dva základní rysy své prózy: zvláštní pojetí fenoménu psaní a bezohlednost vůči čtenáři. Přesto jeho románový text brilantně demonstruje na jednom ze základních fenoménů sovětské společnosti absurditu života v komunistické společnosti.

(...) Knihu Vladimíra Sorokina Fronta z roku 1985 lze jen těžko označit za román. Nenajdeme v ní nic jiného než záznam nekonečného hovoru, který mezi sebou vedou lidé čekající ve frontě. Přesto jde o jedno z nejvýstižnějších spodobnění živoření v sovětské civilizaci. Jednotlivé repliky Sorokinových postav připomínají scénář k nějaké absurdní divadelní hře. A skutečně se nacházíme v Absurdistánu, v Moskvě někdy na počátku osmdesátých let. Čekání na socialistického Godota je ve své bezvýchodnosti ironické i kruté současně. Fronta postupuje jen pomalu. Lidé v ní splývají do jednoho kolektivního organismu, který má svůj jazyk a vytváří si vlastní pravidla chování. (...) Nejradikálnější pasáží Sorokinovy knihy je celých čtyřicet stran, kde hlas osoby pověřené frontovou samosprávou vyvolává jednotlivá jména lidí z pořadníku a dostává se mu stručných odpovědí "tady" nebo "zde".