Společnost nevolnosti

(...) Ať už nás ve své nové knize Bělohradský překvapí či nikoli (spíše méně), ať už s ním souhlasíme či nikoli (spíše více), z jednoho důvodu skutečně stojí za to ho číst: jeho eseje jsou plnohodnotnou literaturou. Detailně propracovaná stylistika, rytmické opakování výrazných slov, slovní humor, v němž se Bělohradský přímo vyžívá, to vše každému potenciálnímu čtenáři Společnosti vystačí na intelektuální hostinu. Bělohradský píše jako o překot, nervně, chrlí, a přitom dopodrobna promýšlí. Texty svým nábojem připomínají filozofův řečnický projev. Na první pohled není sbírka esejů zrovna záživným čtením. Bělohradský se nečte jako detektivka, ale asi jako Thomas Bernhard. Je stejně strhující.

(...) Témata, která Bělohradský probírá, jsou globální - klimatické změny, vliv "hyperburžoazie", tedy manažerské a vlastnické elity, opětovné dělení světa na "my" a "oni", rozpad snu o multikulturalismu, nová tyranie hodnot. Nabízí se tedy, že filozof má pronikat především do globálního veřejného prostoru, nejvíce do "sítě sítí", což by v případě italského profesora českého původu měla být samozřejmost. Jenže Bělohradského psaní je prodchnuto nutností vracet se domů. Mluvit z pozice české, přesněji středoevropské, kterou jako kulturní místo autor od osmdesátých let, kdy vydal své úvahy o fenoménu Mitteleuropy, dodnes neopustil.