(...) Již druhý česky vydaný povídkový soubor autora (vzpomínáte na Deset malých Indiánků?) nás uvádí do soudobé indiánské rezervace sestávající ze sociálních baráků, basketbalového hřiště a věčně přeplněných hospod. Antipoetická směs starobylých tradic s tím nejpokleslejším z moderních civilizačních výdobytků dotváří kolorit zoufale monotematických osudů. Alkohol nebo drogy jsou univerzální metoda, jak opustit bezvýchodnou realitu ghetta, rasové diskriminace a hrůz historie a utéct do snění o jízdě na neosedlaném koni širou plání, o udatných činech Alexie je ceněn jako autentický indiánský autor; deziluzívně potvrzuje, že utiskované minority a ghetta trpí napříč etniky v konečném důsledku stejnými neduhy.

Koncem února u nás v překladu Jiřího Hrubého vyšel vůbec první soubor povídek Shermana Alexieho, v originále nazvaný The Lone Ranger and Tonto Fistfighting in Heaven, neboli „Jak se Osamělý jezdec a Tonto do sebe v nebi pustili pěstmi.” Nakladatelství Paseka zvolilo kratší a srozumitelnější název Kouřové signály, vypůjčený od filmu, ke kterému Alexie napsal scénář.

(...) Portréty obyvatel autorovy rodné pospolitosti ve státě Washington, čítající dnes 1100 duší, jsou dokladem intelektuálního vzmachu, který indiánskou literaturu opět sune po spirále, jakou o generaci dřív založili "domorodí" prozaici Momaday, Silková či Erdrichová. Průběžné vzpomínky na otce hipíka, jehož popel jeden z protagonistů Alexieho povídek veze napříč Amerikou, inspirovaly stejnojmenné road-movie režiséra Chrise Eyrea, které si roku 1998 podmanilo festival nezávislých filmů v Sundance. Ba co víc, výsledná podoba sbírky se nyní formálně nejvíc vyrovná bělošskému ideálu povídkového pásma s jednotou místa, času a děje, k jakému dospělo Městečko v Ohiu Sherwooda Andersona. Až na to, že jde o úmysl jen zdánlivý, neboť to, co nám na indiánském způsobu vyprávění přijde andersonovské či faulknerovské, se v tomto nazírání světa uplatňuje od nepaměti.

(...) Nicméně povídky Kouřových signálů se přece jen od Deseti malých indiánků liší. Předchozí kniha přinesla prózy na pomezí povídky a novely, které se však v žádném případě nezdály rozvleklé. Naopak bylo příjemné sledovat Alexieho styl, který se podobal pomalu letícímu šípu, jenž si udržuje konstantní výšku. To povídky Kouřových signálů jsou o mnoho kratší a uvnitř také jaksi trhanější - často se rozpadají do samostatných oddílů. To je ale změna pouze povrchová, jinak zůstává Sherman Alexie - v dobrém slova smyslu - stejný: výrazný. Komu by v mysli neuvízla třeba věta z Rodinného portrétu: ",Bez vitaminu C to nejde,' řekla nám máma, ale já věděl, že myslí: ,Nechtějte všeho tak hrozně moc.'"

(...) Jeho do značné míry autobiografičtí hrdinové se potýkají s nezaměstnaností, alkoholismema dalšími obecně lidskými starostmi, jsou však nuceni čelit i specifické situaci lidí zbavených vlastní minulosti a tradic a neschopných přijmout cele za svůj svět moderní Ameriky, jímž jsou obklopeni. Alexie sám označuje styl svých próz, pro nějž je typické míšení reálných a fabulovaných prvků a specifický, mnohdy hořký až cynický humor, termínem "rezervační realismus" a zdůrazňuje subjektivitu svého pohledu.