Zimní oběť

V množství severských thrillerů, které si v poslední době u našich čtenářů získaly značné obliby, určitě stojí za zmínku vynikající román „Zimní oběť“ (orig. Midvinterblod) švédského autora Mons Kallentofta (*1968). Přestože autor přiznává, že pochází z klasické dělnické rodiny, kde kniha byla spíše vzácností, on sám během dospívání objevil kouzlo literatury a dneska je z něj jeden z nejčtenějších severských autorů současnosti. Mnozí dokonce tvrdí, že převzal žezlo krále thrillerů po zesnulém Stieg Larssonovi.
Děj příběhu se odehrává v menším městě Linköping na jihu Švédska, kde sám autor vyrůstal. Během jedné obzvlášť tvrdé zimy se na planině za městem najde na stromu oběšená nahá mrtvola otylého muže. Jeho tělo je značně zohyzděno, je očividně hodně zmláceno a pořezáno. Případ dostane na stůl policejní oddělení z Linköpingu, kde pracuje jako kriminální inspektorka Malin Forsová, hlavní postava nejen tohoto příběhu, ale i několika dalších pokračování. Malin s kolegy po příjezdu zjistí, že oběť byla zabita někde jinde a posmrtně pověšena zde, všem na očích. Otázkou je, proč stálo někomu za námahu v této mrazivé době zabíjet, tahat a obtížně věšet na strom mrtvolu téměř sto padesáti kilového muže, ze které se nakonec vyklube postarší mentálně pomalejší osoba, která je známá svým neustálým postáváním u blízkého fotbalového hřiště.
Jak je u severských krimi thrillerů zvykem, autor zde nejde jen po klasické thrillerové linii, neklade hlavní důraz na brutalitu činu nebo absurdní vyšinutost pachatele, ale hlavním prvkem děje je člověk. Člověk, který má své klady i zápory, který má svůj osobní život, jenž má samozřejmě vliv i na jeho profesní záležitosti. Právě tato řekl bych kombinace napětí při odhalování zločinu a zosobnění se z postavami, je jedním z nosných prvků, které dělají z této literatury něco jiného, zajímavějšího. Takže i Malin Forsová je nám předkládána nejen jako policistka s výbornou intuicí, ale i jako svobodná matka dospívající dcery, která trpí svojí samotou, která má jisté sexuální frustrace a sama sobě přiznává, že nejraději všechny své soukromé i rodinné problémy řeší až moc často pomocí alkoholu. Vnímavější čtenář si určitě taky povšimne, že jako u mnoha severských děl, i zde autor poukazuje na sociální reálie Švédska, plné násilí, xenofobie a především alkoholismu, což je v jistém rozporu s našimi vžitými představami Švédska jako nejdemokratičtějšího a nejliberálnější státu Evropy.
Výjimečným prvkem v knize je pak jisté paranormálno. Kurzívou jen v ději psaný text, který nám mluví jazykem onoho mrtvého muže, vlastně jeho ducha. Nejedná se o „trapnou“ snahu přinést do knihy trochu populárního fantastična, ale z psychologického pohledu o geniální zatraktivnění příběhu.
„Zimní oběť“ je bravurně napsaným thrillerem, který odhaluje temnou stranu lidské psychiky, plné nepochopitelné nenávisti a logiky, či snad zvrácenosti, jež dokáže šokovat.
V překladu Luisy Robovské vydalo brněnské nakl. Host, které právě vydalo i další knihu z tohoto cyklu „Letní smrt“.

Zima je ústřední prostředí románu, přesto oběť má punc rodinných pout. Kniha se mi líbila moc. Dokonce mě hodila do pseudodeprese, když jsem si uvědomil, jak moc silně působí újma v dětském věku. Jak jsou některé matky schopny všeho a v sobeckým zájmu ničí osobnosti svých potomků a potažmo tak nabourávají celou společnost... Nevyřešení všech otázek mi nevadí. Hlavní leitmotiv byl otevřen, rozebrán a dotažen... Těším se na letní pokračování.... Jednu hvězdu si nechávám jako rezervu...

Skandinávské autory mám ráda, měla jsem k nim vztah už před lety. Z knihy Zimní oběť jsem ale zklamaná, ba naštvaná. Co znamená ta podivná nálepka detektivní román? Jako román je to dobré, psychologie postav jde do hloubky. Ale jako detektivka? Autor bourá základy tohoto žánru. Samé strohé vyjmenování faktů, věty nevěty - bez přísudků. Efektní styl, ale nepříjemný. Děj se vleče. Přibližně do 250. strany se mi příběh četl obtížně a pořád jsem čekala, kdy se víc rozjede. Vnímala jsem beznadějně dlouhou severskou zimu a úmornost kriminalistické práce .... Kolem strany 400 se začalo něco dít a pohlcoval mě temný pocit zla, ale na samém konci čekalo zklamání. Vrah, pro kterého má čtenář nakonec pochopení a soucit, je zlikvidován. Konfrontace s padouchy chybí. Rozuzlení částečně taky chybí. Spravedlnost selhala. Odpovědi na základní otázku, kde se vlastně vzalo všechno to zlo, kdo způsobil ten sled událostí, nejsou zcela zodpovězeny. Možná to odpovídá skutečnému vyšetřování a kriminalisté by autorovi dali za pravdu. Ale čtenář přece čeká víc! V detektivce má být na závěr zlo potrestáno... Cítím se, jako bych dva týdny skládala puzzle a nakonec zjistila, že mi pár kousků chybí a celý obraz nikdy neuvidím. Zlatý Larsson a jeho brilantní společenská sonda, promyšlený děj, výjimečné a sympatické postavy. Toho hned tak někdo nenahradí.

Skvělá detektivka, kterou jsem přečetla jedním dechem. Úplně jsem cítila ten mráz panující v krajině i v duších lidí. A všichni čekají na slunce a lásku, která je, jak doufají, zahřeje. Detektivka nutící k zamyšlení nad smyslem života a vzbuzující soucit nad vrahem (a to nám nikdy nedovolí královna detektivek Agatha Christie). Opravdu se musí dít takové hrůzy? A kdo znásilnil Marii - byl to ten ztrýzněný kurdský chlapeček? Čtěte a přemýšlejte.